Roommates [Harry Styles]

// nineteen //

Amy's pov

Harry se teď choval jinak, celou dobu byl tichý a ničemu nevěnoval pozornost. Myslela jsem si, že se něco děje. Od doby co jsem s ním začala mluvit uběhl už týden a všechno bylo super, nebo to tak aspoň vypadalo. Co mě dohánělo k šílenství bylo nevědomí. Nevěděla jsem, jestli spolu pořád chodíme nebo ne.

Už nějakou dobu jsem neviděla ani neslyšela o Chelsea. Řekla bych, že to bylo dobré znamení. Chtěla jsem se ho na to zeptat, ale copak jsem mohla, když byl věčně zaneprázdněný a ještě k tomu mimo realitu? Bylo to komplikované. Ačkoli jsem moc nemluvila, chtěla jsem mu pomoct. Měla jsem o něj starost, tak jsem se ho odhodlala zeptat co se děje.

Seskočila jsem z postele a vyšla z pokoje. Slyšela jsem zvuky televize přicházející z obýváku. Šla jsem tedy tam a Harry tam seděl na gauči, vlasy měl rozcuchané jako obvykle, ale už trochu delší. Měl na sobě jen tepláky. Triko zřejmě nepovažoval za důležité.

Když jsem si sedla na pohovku, vůbec se nepohnul a ani se na mě nepodíval. Bylo to divné, protože to on byl ten, co se se mnou snažil mluvit a za žádnou cenu se nevzdával. Co jsem udělala? Přemýšlela jsem. Odkašlala jsem si, ale jeho oči zůstaly stále přilepené na televizní obrazovce. Vůbec si toho nevšiml, nevšímal si ani ničeho jiného, jak jinak.

"Ahoj."

"Čau." Řekl potichu.

"Takže znova porušuješ pravidla a jsi bez trička?" Pokusila jsem se odlehčit atmosféru a zasmála se. Pousmál se a pak vydechl. Když tu panovalo ticho, rozhodla jsem se ho prolomit.

"Jsi v pohodě?"

"Jsem v pohodě." Řekl, natočil se a pohlédl na mě absolutně bez emocí.

"Udělala jsem něco?"

"Ne." Obdařila jsem ho pomateným pohledem.

"Proč se chováš tak divně?"

"Nic se neděje, potřebuješ něco?" Choval se tak lhostejně a já vůbec nevěděla, co to s ním je. Nikdy takový nebyl.

"Nic, jen mám starost." Nadzdvihl obočí.

"O?"

"Tebe." Zasmál se, ale tohle nebyl jeho veselý smích a roztomilý úsměv, bylo to sarkastické.

"No, tak se nestarej. Jak jsem řekl, jsem v pohodě."

"Ne, nejsi. Vypadáš smutně a jsi furt ticho." Zíral na mě beze slova. Jeho pohled mi byl nepříjemný. "Tak co jsem udělala? Co se stalo?" Najednou vstal, odkráčel do svého pokoje a zavřel za sebou dveře.

"Já jsem neskončila, Harry," zamumlala jsem si pro sebe, zvedla se a šla za ním. Zaklepala jsem na dveře, on je po pár sekundách otevřel a šel si sednout zpátky na postel.

"Proč jsi odešel? Ptám se tě znova, udělala jsem něco špatně?" Opět vzdychl.

"Ne, neudělala."

"Tak proč jsi tak chladný, Harry?"

"Tebe to snad zajímá?" Byla jsem zaskočena jeho náhlým jednáním a slovy.

"Samozřejmě, že zajímá! Dost mě to zajímá."

"Proč?" Zeptal se dívajíc se mi do očí, ale já ten pohled překazila. To byla v tuhle chvíli asi nejtěžší otázka, nemohla jsem odpovědět. Zůstala jsem ticho a moje oči se vyhýbaly setkání s těmi jeho. Zasmál se znovu. "No právě." Zhluboka jsem se nadechla.

"To je jedno proč, prostě mě to zajímá. Opravdu hodně, Harry." Dívala jsem se na jeho ruce a sedla si na postel vedle něj tak, že se naše stehna dotýkala. "Omlouvám se, jestli jsem udělala něco špatně, ale nechci aby jsi byl takhle sám. Mluv se mnou."

"Oh vážně?" Smějíc se třásl hlavou. "Tak proč jsi si to neříkala tyhle poslední týdny?" Vstal.

"Zkoušel jsem s tebou mluvit a dokonce jsem ti tři týdny dával tvůj prostor. Posraný tři týdny a teď nemůžeš dát prostor ty mně? Zkusil jsem všechno. Nezajímám tě, Amy. Už jsem vážně unavený z těch incidentů, které mezi sebou věčně máme. Prostě odej-" Nedokončil svou větu potom, co se mi povídal do očí a cítil se provinile za svá slova.

Byla jsem šokována jeho lhostejným chovaní a způsobem, jakým mluvil. Měl v sobě tolik emocí, smutek, vztek a zranitelnost. Občas jsem mu řekla chladná a surová slova, ale on mě zranil. Hádám, že jsem ho zranila také, aníž bych si to uvědomila. Chtělo se mi brečet a také jsem už brečela, protože část mě pociťovala vinu za jeho sklíčené pocity.

"Amy, omlou-"

"Ne, já se moc omlouvám, Harry." Běžela jsem do svého pokoje a tušila, že jde hned za mnou. Vešla jsem dovnitř a zabouchla dveře. Ubrečená jsem spadla na postel.

Jeho slova tak strašně bolela, ale některá byla pravdivá. Nedala jsem mu šanci se mnou mluvit a udělala jsem přesně to, co teď dělá on. Ale mýlil se ve mně.

Nevěděl jak moc jsem o něj měla starost. Milovala jsem ho. Byl moje všechno. Bez něj jsem byla nikdo. On byl jediný, kdo mě dělal šťastnou. Nic z toho, co jsem řekla nebo udělala nemohlo popsat, jak jsem se cítila. Prostě jsem ho nemohla přestat milovat.

Harry's pov

"Amy, prosím, otevři ty dveře. Omlouvám se, já jsem to tak nemyslel." Řekl jsem skrz dveře. Doufal jsem, že mě slyšela. Mohla by tam zůstat po další tři týdny, ne-li déle. Doprdele!

Choval jsem se jako čůrák. Proč jsem to musel říkat? Byl jsem naštvaný a když jsem naštvaný, tak říkám věci, které tak ani nemyslím.

Přiváděla mě k šílenství a kvůli tomu jsem dělal blbosti, kterým jsem sám občas nerozumněl. Dneska se mnou konečně mluvila a já tu šanci jednoduše zahodil.

To co jsem od ní slyšel mě rozesmutnilo a popravdě i trochu naštvalo. Ale nemohl jsem poručit jejím pocitům. Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem jí řekl. Mohla si milovat koho chtěla. Byl to její život.

Byl jsem prostě naštvaný, že jsem neuspěl a nezískal její srdce. Nepřiměl jsem ji mě milovat tak jako miloval já ji. Bylo to smutné. Vědět, že po tolika letech někdo, koho milujete nemiluje vás, ale někoho jiného bylo naprosté peklo.

Jestli jsem si myslel, že dostanu další šanci nebo mi dokonce odpustí, tak jsem byl na omylu a ještě k tomu idiot.

Dobrá práce, Harry. Teď jsi byl nepřítelem.