Roommates [Harry Styles]

// four //

Amy's pov

Harry mě mátl, byla jsem překvapená, když jsem ho po dlouhé době viděla. Najednou se tu zjevil a já nevím, jestli je to dobrá nebo špatná věc. Nerada si to přiznávám, ale někdy mi bylo jedno, jestli jsem s ním nebo ne, protože díky němu jsem na všechno zapomněla. Ne, že bych se k němu snad chtěla vrátit. Přestože jsme spolu bojovali a navzájem se provokovali, byla to opravdu sranda.

Můj život byl nudný. Chodit na kafe, pracovat, přijít domů, jíst, číst, sledovat televizi a pak spát. Tenhle stereotyp jsem opakovala pořád a pořád dokola, bylo to zkrátka nudné. Ale nějak jsem si na něj začala zvykat.

Má směna byla skoro u konce. Pracovala jsem v malé kavárně a pracovala jsem tu ráda. Trávila jsem tu celé dny a milovala práci.

"Promiňte." Zaslechla jsem výrazný britský přízvuk a já hned věděla, komu patřil. Vzhlédla jsem a vyvalila oči. To si ze mě musíš dělat srandu. To byla první myšlenka, která mi bleskla hlavou, když jsem uviděla Harryho. Vypadal stejně překvapeně jako já. Vypadá to, že nevěděl, že tady pracuju.

"Co tady děláš?" Zeptala jsem se klidně. Nechtěla jsem na sebe upozornit a přijít kvůli tomu o práci.

"Jsem tu, abych si vypil svoje kafe," řekl usmívajíc se. "Pracuješ tu?"

"Jo, pracuju tu."

"Pěkný! Vždycky jsem chtěl pracovat v kavárně." Pokrčil rameny.

"Co si dáš k pití, Harry?" Ušklíbl se na mě, ale neodpověděl. Zmateně jsem pozvedla obočí. Řekla jsem něco špatně? "Uh, co?"

"Jen - Miluju, když říkáš moje jméno," donutil mě protočit oči. Flirtoval, dřív tohle říkával vždycky.

"Co takhle mi říct tvojí objednávku?"

"Co takhle jít domů?"

"Co takhle mě nechat dělat svojí práci?" Řekla jsem potichu, aby jsme to slyšeli jen my dva. Zakroutil hlavou. Vzdychla jsem, zase byl nepříjemný.

"Ne. Nechám tě být a objednám si jen když se půjdeme projít, až skončíš."

"Jen si objednej, prosím."

"Řekl jsem, že si objednám jen když-"

"Můj bože, fajn! Nech mě pracovat." Zavrčela jsem. Poté, co jsem se uklidnila, úšklebek z jeho obličeje ještě stále nezmizel. Zjistil, že je to legrační, přitom ale vůbec nebylo.

"Kafe."

_____

"Nikdy předtím jsi mi neřekl, že bys chtěl pracovat v kavárně," zeptala jsem se prolamujíc to ticho. Potom, co jsme se procházeli v úplném tichu jsem přemýšlela.

Proč jsem z toho dělala něco velkého? Byl můj spolubydlící, nic víc ani míň. Byl něco víc, ale to už je dávno minulost. Měla bych se přes to přenést a přestat ztrácet čas nenáviděním a přemýšlením o návratu. Nedávala jsem mu další šanci nebo tak něco, jen jsem byla unavená těmi věčnými hádkami.

"A ty jsi mi nikdy neřekla, že tam pracuješ."

"Začala jsem tam pracovat asi tak před rokem." Odpověděla jsem.

"Jak se teď cítíš?" Zeptal se a na sekundu zvážněl. To, co udělal ráno od něj bylo hezké. Byl ke mně milý, pomohl mi vyčistit ránu a podlahu, i když to nebyl on, kdo to způsobil. Byl to ten starý Harry, který dřív myslel na druhé a pak až na sebe. Řekla bych ale, že od té doby, co jsme se viděli naposledy to neudělal.

"Mám se dobře. Děkuju, že jsi mi dneska pomohl." Pousmála jsem se.

"To nebyl vůbec žádný problém. Jsem rád, že jsem ti mohl pomoct."

"Zpíváš pořád?" Vzpomněla jsem si, že zpíval. Byla to jeho vášeň. Vždycky zpíval mně a jeho přátelům, které jsem ale nikdy nepotkala. Jen mi o nich vyprávěl.

"Ty si to pamatuješ?"

"Nezapomněla jsem na nic. Stejně jako to, že jsem ti říkala Hazza." Když jsem si všimla, že zastavil, pootočila jsem se na něj. "Co je? Proč jsi zastavil?"

Jeho vrtění hlavou a smích mě donutil zastavit své kroky. "Je to divné. Ještě ráno jsi mě nesnášela a teď jsi na mě milá. A ještě k tomu se mě nesnažíš naštvat?" Zeptal se zmateně.

"Co je to s tebou? Vadí ti, když jsem milá, i když jsem drzá."

"Ne, to ne, jenom mě to mate, Amy."

"A co když... Už ně nebaví být na tebe furt naštvaná. Stejně jako nechci mrhat čas neustálým nenáviděním a přemýšlením. Co když se chci pohnout dál." Jeho výraz byl vážný a naslouchal každičkému slovu, které jsem vyslovila. "A navíc vím, že nesnášíš, když ti říkám Hazza, takže tě svým způsobem štvu." Harry se zasmál, když jsem se dala znovu do pohybu.

Následoval mě. "Myslím, že se mi to začíná líbit."

"Eh?" Věnovala jsem mu zmatený pohled.

"Hazza. Teď už se mi to líbí!" Uchechtl se.

"Oh vážně? Tak to abych ti našla jiné jméno, se kterým tě budu otravovat."

"No tak do toho, vymysli mi jednu hned teď," řekl, když jsme dorazili a on otevřel dveře od našeho bytu. Potom, co jsem vešla a Harry za námi zavřel, se ke mně otočil čelem. "Čekám."

"Harold." Z jeho tváře vymizely všechny emoce. Dusila jsem se smíchy. "Jo, to je moje nová přezdívka pro tebe."

"Prosím, takhle mi nikdy neříkej."

"To ti neslíbím, Harolde." Šla jsem do svého pokoje, ale ještě předtím, než jsem vstoupila mě chycením za zápěstí zastavil.

"Můžeš mi odpustit? Je mi to opravdu líto." Neodpověděla jsem. Nejprve jsem si to musela promyslet. Mám mu říct všechno, i když to bylo dost bolestivé a nechat to plavat? Nebo bych mu měla dát krátkou odpověď?

Když jsem se rozhodla, vydechla jsem a dala od něj ruce pryč. "Podívej se, co jsi udělal. Zlomil jsi mi srdce a pořád to bolí, když si vzpomenu, co jsi udělal. Prostě jsi odešel a všechno ukončil, aníž by jsi mi dal jeden jediný pitomý důvod." Zkřížila jsem ruce na prsou.

"Byla jsem dobrá přítelkyně, zacházela jsem s tebou dobře. Dokonce jsem ignorovala každou maličkost, kterou o tobě kdo řekl ale tobě to bylo fuk. Prostě jsi to vzdal!"

"Já vím, ale-"

"Harry, já se to snažím překonat. Bez ohledu na důvod, proč bych to měla nechat být."

"Znamená to, že nemám šanci?" Zhluboka jsem se nadechla. "Mohla bys mi dát druhou šanci?"

"Dobře, ráno jsi mi pomohl a bylo to od tebe moc hezké. Snažím se si zvyknout, že jsi zpátky a mohli by jsme zkusit být přátelé."

Zavrtěl hlavou ze strany na stranu. "Ale my jsme nikdy nebyli přátelé."

"Pak bychom měli být spolubydlící. Jenom spolubydlící."