Roommates [Harry Styles]

// seventeen //

Amy's pov

Potom, co jsem Harrymu otevřela dveře jsem si sedla na gauč a zírala na prostou bílou zeď. Ani jsem nemyslela. Přestěhovala jsem se k oknu, které bylo od gauče jen kousek. Vzala jsem si židli, sedla si na ni před okno a obdivovala ten výhled.

Jediné co jsem dělala bylo pozorování ulice. Projížděla tudy auta, hvězdy zářily na tmavě modré obloze a lampy svítily. Bylo tu naprosté ticho, žádné zvuky až na troubení aut se tu nerozléhaly.

Byla jsem unavená ale spát jsem nešla, protože jsem věděla, že stejně neusnu. Měla jsem hlavu plnou myšlenek, ale co jsem měla dělat? Když jsem si myslela, že je po všem, strašně jsem se mýlila.

Hádala jsem, že Harry právě vyšel ze svého pokoje, protože jsem uslyšela zavrzat dveře a pak kroky. Nehnula jsem prstem ani se na něj nepodívala, ale všimla jsem si, že si vzal židli stejně jako já a sedl si vedle mě.

"Jsi v pohodě?" Zašeptal jemně. "Amy, prosím." Mluvil klidným tónem a strašně potichu jako kdyby mi jeho hlas mohl ublížit pokud by ho zvýšil. Neodpověděla jsem. Chtěla jsem zůstat ticho už napořád. Chtěla jsem tuhle chvíli zastavit, ale všichni víme, že se nám nikdy nesplnilo co jsme si přáli.

"Prosím tě, řekni už něco." Promluvil po dlouhé odmlce a já stále nic neříkala. "Jo, zasloužím si to. Jen chci, abych věděla, že... Že tě miluju, Amy. Pořád." Zvedl se a políbil mé čelo. Když jsem zavřela oči, pár slz steklo po mých tvářích.

Šíleně to bolelo. Přála jsem si moct mu říct to stejné.

Taky tě miluju, Harry.

____

"Amy, můžeš na slovíčko? Prosím?" Žadonil mě Niall.

"Co chceš, Niallere?" Povzdechla jsem si, zatímco Niall cenil zuby nad mou odpovědí.

"Konečně jsi dneska řekla něco jiného než 'ahoj, co si dáš?' 'hezký den' a 'dobré ráno'." Usmála jsem se na něj. Byla to pravda. Od té noci už uběhly tři týdny. Nejhorší noci v mém životě.

Jak řekl, když nepočítám tyhle věty, vůbec jsem nemluvila. Harry to pořád nevzdával a pokoušel se se mnou mluvit nebo donutit mluvit mě. Ale jediné reakce, které se mu ode mě dostalo bylo kývnutí, pokrčení rameny nebo krátká odpověď na jeho otázku. Jen taková zdvořilost. Ani jsem nevěděla, jestli spolu ještě chodíme nebo ne.

Možná? Já nevím, ale Harry se snažil chovat jakoby bylo všechno fajn. Líbal mé tváře a čelo, dělal mi snídaně. Ptal se, jestli něco nechci. Bylo to celé takové zvláštní. Jen jsem mu odpovídala na otázky.

Věděla jsem, že mu to vadilo, protože mně to vadilo také. Ale zasloužil si to. Připadalo mi, že když bylo konečně všechno v pohodě, nakráčela sem ta jeho ex-štětka Chelsea a zkazila to. V ničení našich životů byla profesionálka.

"Amy!" Zakřičel na mě Niall, abych ho slyšela. Podívala jsem se na něj a nadzvedla obočí. "Sníš nebo co?" Zavrtěla jsem hlavou. "Tak co teda?" Zeptal se znovu a já poukázala na svou hlavu.

"Přemýšlím." Přikývl.

"Měla by jsi přestat nebo se zcvokneš." Zasmála jsem se. "Jinak už ti skončila směna, můžeš odejít jestli chceš." Vzdechla jsem a Niall odešel pryč. Chystala jsem se jít ke dveřím a odejít, ale zastavila jsem se, když se otevřely a odhalily tu poslední osobu, kterou jsem právě teď chtěla vidět.

"Amy? Co tady děláš?" Řekla Chelsea a když jsem ji uviděla, poprvé jsem Harryho litovala. Její hlas byl tak proklatě otravný. Jak s tím může žít? Já to nemohla vydržet ani minutu. "Počkej, ty tady pracuješ?" Ušklíbla se. Protočila jsem oči a namířila si to ke dveřím, jenže ona mě zase zastavila.

"Tak jak se máte vy dva? Ty a Harry. Od té noci nezavol-"

"Víš co? Už mě nebaví zabývat ze těma tvýma sračkama. Prostě už toho nech! Běž. Do. Prdele." Vypadala zaskočeně. Upoutaly jsme na sebe v kavárně pozornost. "Harry a já tě nesnášíme! Vlastně se máme fajn a pořád spolu chodíme." Už jsem toho měla dost. "A ať už hraješ jakoukoli posranou hru, nezajímá mě to a my ji nehrajeme. Protože kdybych tuhle sračku hrála, přísahám ti, že by jsi viděla celou mojí druhou stránku, což ani náhodou nechceš. Takže nás nech na pokoji!"

Potřebovala jsem to ze sebe všechno dostat a ulevilo mi to. Cítila jsem se dobře. Poslední tři týdny jsem čekala na ten správný okamžik, abych mohla tahle slova vypustit ven.

Zahlédla jsem Nialla běžet směrem ke mně se šokovaným výrazem stejně jako měli všichni, kteří nás pozorovali. Zrak Nialla i Chelsea se upřel někam za mě a hned na to jsem ucítila dvě ruce na svých ramenou.

"Klid. Je to v pohodě, Amy." Věděla jsem kdo to byl. Ten hlas patřil Harrymu, slyšel mě taky a teď už toho byl i svědkem. Sešli se tu všichni. Dívali se jako by si o mě nikdy nemysleli, že taková dokážu být. Obešla jsem Harryho a prošla dveřmi...

"Amy! Počkej!" Zastavila jsem své nohy, když jsem uslyšela Harryho. Otočila jsem se na něj a on ke mě běžel ještě rychleji. "Prostě ji ignoruj. Je mi líto, že se kolem tebe pořád motá-"

"Jak věděla kde pracuju?" Pokrčil rameny. "Ty jsi ji sem dovedl?"

"Ne, ne! Nedovedl, přišel jsem sám za sebe! Proč bych ji sem asi tak vodil?!" Vytřeštil oči. Ale jak to zase zjistila? Hned co vešla ona, Harry šel za ní. "Přísahám ti, že jsem ji sem nedovedl. Vždyť si zjistila kde bydlíme a ukradla mi klíče. Tak proč si myslíš, že by jí dělalo problém si zjistit kde pracuješ?" To mělo něco do sebe.

"Jo, v pohodě. Věřím ti." Vypustil vzduch, který zadržoval. "Jsem jenom moc zaujatá. Promiň."

"Neomlouvej se. Já bych se měl omluvit. Za všechno." Vzdechla jsem. "Takže tě musím naštvat, abys se mnou mluvila?" Společně s úšklebkem nadzvedl obočí. Protočila jsem oči, otočila se zpátky a šla dál.

"Amy?" Následoval mě. Když jsem se na něj otočila, vypadal nervózně. "Chodíme spolu pořád? Jsme pořád spolu?" Po dlouhém přemýšlení jsem věděla, že jsem se mýlila, ale rozhodla jsem se dát mu lekci. Potřeboval se odnaučit lhát a flákat se.

Znovu si povzdechl. Milovala jsem jak se vší silou snažil, abych mu propadla nebo s ním znova mluvila. Díky tomu jsem pochopila, jak moc mě miluje. Aspoň jsem si to myslela.

Jen jsem doufala, že to znovu nevzdá a zůstane silný až do konce.