Roommates [Harry Styles]

// eight //

Amy's pov

Venku bylo chladno a já se připravovala na procházku s Harrym. Rozhodla jsem se obléknout svetr, skinny džíny a červené Vans boty. Zaslechla jsem zaklepání na mé dveře a kdo jiný by to byl, než on. Došla jsem ke dveřím, otevřela je a uviděla smějícího se Harryho.

Měl na sobě podobný outfit jako byl ten můj. Černou beanie, obyčejné skinny džíny a bíle tričko. Nebudu lhát, vypadal přitažlivě.

"Připravená?" Přikývla jsem a trochu si stáhla svetr.

"Jo." Ocitli jsme se před vchodovými dveřmi do bytu a vykročili svižným krokem. Neměla jsem ponětí, kam jsme měli namířeno. Možná kam nás nohy zanesou, jen dýchat čerstvý vzduch uprostřed téhle nádherné noci.

"Jak se dneska večer máš?" Zeptal se mě. Zasmála jsem se, ale všimla jsem si, že byl trochu nervózní. Sice jsem nevěděla proč, ale mávla jsem nad tím rukou.

"To už je potřetí za tenhle večer, co se mě na to ptáš. A já ti potřetí odpovídám 'Mám se fajn, děkuju'." Uchechtl se.

Před námi se vynořil park a obě naše nohy nás tam bez přemýšlení vedly. "Chceš si sem sednout?" Navrhla jsem mu a poukázala na lavičku. Kývl a posadili jsme se.

Bylo dokonalé ticho, ale já ho prolomila vzdechnutím. "Nechci být neslušná, ale proč jsi chtěl strávit tuhle noc v mojí společnosti? Nejsem zase tak zajímavá, aby jsi se mnou trávil svůj volný čas." V rychlosti zatřásl hlavou.

"Jistě že jsi, jsi úžasná a zajímavá."

"Dobře, děkuju, ale to není odpověď." Znovu jsem se zasmála nad jeho zoufalým vydechnutím.

"Já nevím, nejsme snad na cestě k tomu stát se dobrými přáteli?" Přikývla jsem, i když jsem zrovna nerozuměla, co tím myslel. Ale nechám to být. "Proč se chováš jako by jsme se nikdy předtím nepotkali?" Optal se Harry.

"Huh? Jak?"

"Mluvíš o sobě jako bych tě snad neznal." Pokrčila jsem rameny a ticho se mezi námi rozléhalo znovu.

Pohled jsem upřela na nebe a minuty plynuly. Byla tohle jeho představa o tom, jak spolu přátelé tráví čas? Vydechla jsem a vstala z lavičky. Harry na mě vzhlédl s trochou zmatení v očích.

"Kam jdeš?"

"Um, domů?" Vyznělo to jako otázka. Nešlo mi do hlavy, proč se vlastně ptá. Ne, že by se mi nelíbila představa tak krásné noci strávené venku, ale bylo vcelku chladno a my nedělali nic, dokonce ani nemluvili. Jen jsme tu seděli jako dva staříci.

"Proč?"

"Protože nic neděláme, Harry." Vzdechl.

"Jsem jen nervózní. Nikdy jsem s tebou nebyl kamarád." Zdvihla jsem obočí a zhluboka se nadechla. "Harry, dovedl jsi nás sem z nějakého důvodu. Proč? Co ode mě chceš?" Zeptala jsem se ho klidně. Vypadal jako zmatený malý chlapec. Ano, už dávno jsme nebyli spolu, ale stále jsem ho moc dobře znala.

"Co cítíš, když jsem s tebou, Amy?" Jeho náhlou otázkou mě dost zaskočil. Nečekala jsem, že se zeptá zrovna teď.

Hodně jsem o tom přemýšlela, ale nikdy nenašla odpověď. Ale po všech pokusech tohle přejít a myslet pozitivně bych řekla, že ho začínám mít ráda. Nedokázala jsem pochopit svoje pocity, ale věděla jsem, že brzy je pochopím.

"Vážně nevím, jsem trochu překvapená. Vrátil jsi se po dlouhé době," zasmál se. "Ale až na to přijdu, dám ti vědět." Souhlasil, zatímco jsem se pousmála.

"Moudrá odpověď."

"A co ty?" Byla jsem zvědavá.

"Štěstí." Usmála jsem se.

"Jsem ráda, že jsi šťastný."

"Tobě na tom záleží?" Zeptal se překvapeně. Neodpověděla jsem mu, ale on mě překvapil znovu další otázkou. "Myslíš, že... By jsme se mohli vrátit k tomu, kde jsme byli?"

"Harry, nemůžeš se jen tak z čista jasna vrátit a očekávat, že ti tak lehce odpustím. Ano, odpustila jsem ti, ale nezapomněla, co jsi udělal." Podíval se zpátky na mě.

"Mám jen jednu otázku, na kterou bych se chtěla zeptat." S úšklebkem mě pobídl k pokračování. "Jestli mě chceš opravdu získat zpátky, tak proč jsi mě tenkrát opustil?" Vždy, když jsem se zabrala do vzpomínek, cítila jsem v sobě oheň. Bylo mi jako bych se měla zbláznit. Od našeho rozchodu jsem si tuhle otázku pokládala častěji a častěji. Přemýšlela jsem co jsem sakra provedla tak hrozného, že mě tu nechal a odešel.

"Protože..." Harry se pozastavil po chvíli ticha.

"Nech to být. Pojďme." Změnila jsem téma, stejně by mi neodpověděl. Stoupla jsem si a čekala na něj. Udělal to samé co já a zamířili jsme domů. Než jsem stihla vejít do svého pokoje, zvolal mé jméno. Otočila jsem se a vyčkala, než promluví.

"Půjdeš na tu párty se mnou?" Zněl plný naděje a popravdě jsem o tom i přemýšlela. Proč si jednou neudělat hezký večer. Moje hlava potřebovala trochu odpočinku.

"Jo, půjdu!" Usmál se a přikývl.

"Dobrou noc, Amy."

"Dobrou noc, Harry." Odešel do svého pokoje, který byl oproti tomu mému. Než jsem ale vešla do toho svého, vyslovil mé jméno znovu. Tentokrát potichu.

"Ano?"

"Omlouvám se." Zavřel za sebou dveře a já věděla, že to myslel vážně. To, jak to řekl, vypadal smutně a vinně.

Vstoupila jsem do pokoje a cítila jsem něco, co jsem neuměla moc dobře popsat. Byl to divný pocit, jako bych začala přemýšlet o tom, že bych mu snad odpustila. Ale vždycky, když si na to vzpomenu, moje mysl říká pořád dokola ne a vybaví se mi, co udělal. Milovala jsi ho a on ti zlomil srdce.

Nevěděla jsem, jestli mi mou lásku opětoval, ale teď už to vědět nechci. Teď už to byla všechno minulost. Ačkoli vím, že Harry by se nevzdal, nejvíc ze všeho jsem teď chtěla vědět, proč bezdůvodně odešel. Byli jsme v pohodě a já nic neudělala.

Přemohla mě zvědavost. To teď byl můj úkol. Musela jsem ho pochopit dřív, než učiním nějaké rozhodnutí.