Roommates [Harry Styles]

// seven //

Harry's pov

Potom, co jsem se trochu prošel, zavolal jsem jednomu z kluků, Zaynovi. Řekl mi, že je poblíž, takže jsme se sešli. Povídali jsme si, dokud se nezeptal na Amy. Myšlenka na ni mě donutila se usmát. Jen pomyšlení na ni, její úsměv, vlastně všechno mě dělalo šťastným. "Tak jak se má tvoje krásná spolubydlící?" Ke konci otázky se Zayn usmál, načež jsem protočil oči.

Zayn byl jedním z mých nejlepších kamarádů, ti ostatní jsou Liam a Louis. Řekl jsem jim všechno a o mě a Amy ví.

"Má se dobře," řekl jsem jednoduše, přičemž pozvedl obočí. "Fajn, cítím se díky ní líp. A řekl bych, že se mi zpřístupňuje." Zazubil se na mě.

"To je super!" Přitakal s úsměvem. "Doufám, že si to neposereš jako předtím." Varoval mě.

"Co? Ne, nikdy! Neboj se," vyhrkl jsem, čemuž se zasmál.

"Tak to ti teda gratuluju!"

"Nebuď z toho tak šťastný. Řekla, že zkusíme být přátelé."

"Ale no tak. Ty tomu fakt věříš?" Věnoval jsem mu zmatený pohled. "Myslel jsem, že jsi vždycky znal holky líp než my. Chlape, to jen tak říká. Je to blbost."

"Myslíš?" Kývla a já byl na chvíli přesvědčený. Nebylo snadné jen tak přejít to, co mezi námi bylo.

"Myslíš, že se k sobě vrátíme?" Dopil zbytek svého pití, já už ho měl také skoro dopité, tak jsme zaplatili a odešli.

"Dovol, abych ti připomněl, že jsi to byl ty, kdo to ukončil a teď ji chceš zpátky?"

"Takže jsem sobecký?" Měl pravdu, všechno to byla pravda.

Myslel jsem, že pro ni bude nejlepší to ukončit, nebyl jsem pro ni dost dobrý. Byl jsem velmi špatný člověk a ona mě během našeho vztahu změnila. Přesně tak, jak jsme vždycky čítávali v knihách a vídávali ve filmech - hodná holka změnila osobnost bad boye a podobné sračky. Když vstoupila do mého života, začali jsme spolu chodit, a tak jsem ji líp poznal. To byla chvíle, kdy jsem si uvědomil, že jsem si ji nezasloužil.

Stupidní důvod, ale prostě jsem se cítil provinile. Zasloužila si někoho mnohem lepšího, než jsem byl já. A cítím to pořád stejně, ale jak jsem řekl, byl jsem sobecký. Chtěl jsem ji zpět. Chtěl jsem, aby byla opět součástí mého života. "Ano, ale potom, co jsme se rozešli jsem-" Odmlčel jsem se a podíval jinam.

"Jsi co, Harry?" Nechtěl jsem odpovídat, tak jsem jen pokrčil rameny. Tomu by nikdo nerozuměl.

"Dobře, jak chceš." Zastavil se, udělal jsem to samé ale otočil se, abych se mu mohl podívat do obličeje. "Jinak v pátek bude u Louise párty. Přijdeš?" Přikývl jsem. "To je můj kluk!"

"No jasně." To jsem si ale vzpomněl, že jsem nemohl nechat Amy samotnou. Potřeboval jsem s ní trávit každou hodinu. "Můžu s sebou vzít Amy?"

"Že váháš! Navíc ji chceme vidět."

"Dobře, ale žádné flirtování ani hry, Maliku!" Upozornil jsem ho.

"Jo, jo!" Zvedl ruce v obranném gestu. "Uvidíme se v pátek!" Znovu jsem kývl a každý jsme odešli svojí cestou. Na cestě domů jsem přemýšlel o mně a Amy. Nebyli jsme přátelé už od první chvíle, co jsme se potkali. Věděl jsem, že jsme byli víc než to. Navíc já ani nemohl být, protože jsem cítil něco víc. Ale jestli být s ní kamarád znamená získat zpět její důvěru, musel jsem si na to zvyknout. Ale ne na dlouho.

Odemkl jsem dveře a potom, co jsem vešel je zabouchl. Chtěl jsem zajít za Amy do jejího pokoje, ale zahlédl jsem ji v obýváku číst knihu. "Čau, Amy," vzhlédla za mým hlasem a sladce se na mě usmála. To bylo dobré znamení, měla dobrou náladu. Doufal jsem, že její den v práci byl v pohodě.

"Ahoj, Harry." Přišel jsem k ní a sedl si hned vedle.

"Co děláš?" Optal jsem se. Věnovala mi pohled, který říkal 'jsi slepý nebo idiot?', znal jsem ji moc dobře. Ignorovala mě a četla dál.

"No já nevím... Čtu si, možná?" Podotkla sarkasticky.

Stále jsem ji otravoval, aby přestala číst a věnovala mi pozornost. Hrál jsem si s jejími vlasy a listoval stránkami, dokud nezačala zuřit a každou vteřinu mi říkat, abych přestal. Byl jsem rád, že mě ještě nenakopla do koulí nebo mi nenafackovala, protože jsem udělal něco nebezpečného. Vzal jsem ji knihu z rukou a odhodil ji na druhou pohovku.

"Hej!" Zakřičela Amy.

"Oh! Takže teď existuju?"

"Bohužel."

"No, každopádně v pátek je párty, tak si to pamatuj." Zmínil jsem během vstávání ze sedačky.

"Proč?" Zdála se zmatená.

"Protože tam půjdeš. Se mnou." Měl jsem v plánu odejít do pokoje, ale ona chytila mé zápěstí.

"Moment moment, jaká párty?"

"Párty mého kamaráda. Louise."

"A co tě přivádí k tomu si myslet, že půjdu s tebou?" Usmívajíc jsem jí položil ruce na ramena.

"Protože jsme přátelé a měli bychom spolu trávit hezké chvíle, Amy."

"Přeju si, abych nikdy nevyslovila to slovo nebo na něj dokonce jen pomyslela." Odstrčila moje ruce.

"Máš nějaké plány na večer?" Zavrtěla hlavou. "Skvěle! Můžeme jít na chvíli ven?" Amy nadzvedla obočí.

"Jen na procházku, ne na rande, hloupoučká." Zasmál jsem se nad její reakcí. Než jsem odešel a nechal ji s knihou osamotě, souhlasila.

Řekl bych, že se to vyvíjelo dobře. Možná že bychom se spolu mohli projít a trochu si popovídat. Potřeboval jsem znát její pocity a myšlenky.

Chtěl jsem ji pochopit.