Lost

Epilog

Renji

Dnes to bylo přesně pět dní, co všechno skončilo a v Soul Society opět zavládl klid. Dokonce ani v lidském světě nebylo pro shinigami moc práce, neboť se většina hollow po tom incidentu na chvíli stáhla do ústraní.

I já jsem měl dneska volno a tak jsem seděl pod korunou jedné ze sakur v zahradě a snažil se na nic nemyslet. Přitom jsem v ruce třímal černou pochvu a přemýšlel o minulých událostech. Bylo i jiné řešení? Nemohli jsme ji zastavit? Na tyhle otázky už asi nezískám odpověď. A co vlastně byla zač? Byla tak slabá a přesto... dokázala sama porazit Krále hollow.

,,Takže tohle bylo její oblíbené místo tady, škoda, že neviděla jak zdejší sakury kvetou, měla by radost," rozehnal mé myšlenky otravně známý hlas. Dnes jsem ale neměl náladu se s Ichigem o čemkoli dohadovat a tak jsem jen seděl a mlčel.

Oni on hodnou chvíli nic neříkal, pouze se opřel o kmen sakury na protější straně a vychutnával si ticha tak jako já doposud. Nakonec mu to však nedalo - jak jinak: ,,Zaraki byl pěkně naštvanej, že s ní už nemohl bojovat, co?" zasmál se rozpačitě, já jen nepřítomně zabručel a mezi námi se opět rozhostilo ticho. ,,Hele," ozval se po nějaké době znovu, ,,proč jsi ji vzal zpět?"

,,To není tvoje věc," zamručel jsem a vyhoupl se na nohy, abych si našel nějaké klidnější místo na odpočinek.

,,Renji," zastavil mne znovu a já pevně sevřel prázdné pouzdro, ,,nechtěla by, aby sis to dával za vinu... po nikom z nás."

,,Heee?! Co si o mě myslíš?" ušklíbl jsem se na něj. ,,Jen jsem udělal, co chtěla, otočil jsem se zpět ve směru chůze a vydal se pryč. Bohužel mi to zřejmě nemělo být umožněno.

,,A co ti teda, řekla?" vyptával se dál.

Ten je teda otravnej, problesklo mi hlavou a pak jsem si vzpomněl na rozhovor, který jsem vedl s Mitsu, když přišla na řadu ,,jistá" část nahrnula se mi do obličeje snad všechna krev. ,,N-nic důležitého," zatřepal jsem prudce hlavou a zase zvážněl, ,,prý by zemřela, ať už by to dopadlo jakkoli," řekl jsem mu, to co bylo hlavní příčinou mého rozhodnutí, a co nejrychleji zdrhnul před další várkou jeho dotěrných poznámek.

Když se mi konečně doneslo, že vypadnul zpátky do lidského světa, vydal jsem se na mýtinku znovu. Postavil jsem se před jednu ze sakur a o její kmen opřel prázdnou pochvu, která postrádala nejen meč, ale i majitele.

Chvíli jsem jen tak tupě zíral do kmene a vzpomínal na její příšernou nešikovnost, zároveň s tím se mi vybavilo i naše první a poslední setkání. ,,Blbko," usmál jsem se a odešel zpět plnit svou práci.

Tak... a jsme na konci našeho příběhu. Je to celkem zvláštní po roce a půl koukat na kapitolu s názvem ,,Epilog" ale... jednou to prostě přijít muselo. Doufám, že jsem vás moc nezklamala a byla bych ráda za váš poslední názor k tomuto příběhu.

Tak zase u dalšího příběhu Minna! Sayonara a nebuďte moc smutní ;)