Lost

Ztracená 7

Takže...tady je další část. Původně měla vyjít až v pátek, ale nějak se mi nechtělo učit se :D Doufám, že jsem vás už neunudila k smrti, ale ještě to se mnou chvilku vydržte. Nemůžu sice říct kdy (protože to sama netuším) ale myslím, že by se tu mohlo vyskytnout i pár zajímavých částí. Tak si to užijte, budu jen a jen vděčná za koment, abych vůbec věděla jestli má smysl pokračovat. Díky :)

Ichigo

Běžel jsem, jak nejrychleji jsem mohl, abych to stihl včas. Z nějakého záhadného důvodu, který mi nechtěli sdělit, jsem se musel urychleně dostavit ke kloboučníkovi. Cestou jsem přemýšlel o Mitsu. Byla to už nějaká doba, co jsme se naposledy viděli - přesněji osm let.

Osm let, uvažoval jsem, tenkrát jsme byli malý haranti. Musel jsem se usmát. Pamatuju si, že jsme se často hádali, kvůli různejm blbostem a většinou z toho vzešla rvačka. Na to jak byla vždycky malá a drobná, uměla dát pořádnou ránu. Pamatuju si, že jednou zbyla jednoho kluka, co mi byl zlej na jednu holku ve školce, tak, že pro něj musela přijet sanitka (nutno dodat, že byl o dva roky starší). Zamyslel jsem se tak moc, že jsem málem narazil do Ishidy, který vyšel zpoza rohu.

,,Nemůžeš dávat pozor Kurosaki?!" obořil se na mě.

,,Promiň, nějak jsem se zamyslel," omluvil jsem se mu.

,,Zamyslel? Jak se můžeš zamyslet, když běžíš?!" postrčil si rozčileně brýle na nose.

,,No, jo," zamručel jsem, ,,Taky míříš k Uraharovi?" zeptal jsem se ho.

Znovu si postrčil brýle na nose. ,,Víš snad něco?"

,,Ne," zakroutil jsem hlavou. Zbytek cesty jsme mlčeli.

Když jsme dorazili, Urahara už na nás čekal. Kromě něj, ale seděli v místnosti taky Renji a Rukia.

,,Co tu děláte, myslel jsem, že jste se vrátili do Soul Society?" zeptal jsem se jich a přisedl si k nim.

,,Urahara po nás chtěl, aby jsme přišli," řekl otráveně Renji.

,,Takže," pronesl kloboučník, ,,důvod proč jsem vás sem všechny svolal je prostý," mluvil tajemným hlasem a schovával se za svůj vějíř. ,,Zahajuji soutěž o to, kdo zabije nejvíce hollow!!"

Mitsuki

Probudila jsem se s neskutečnou bolestí hlavy. Měla jsem pocit, jakoby se mi měla rozskočit a můj mozek se po kousíčkách rozptýlit po okolí. Snažila jsem se od sebe odlepit víčka - marně. Byla příliš těžká. Cítila jsem na čele něco příjemně studeného. A sakra...úplně jsem zapomněla, že je u mě stále strýček Kurosaki. Znovu jsem se pokusila otevřít oči - povedlo se. Mžourala jsem proti nepříjemnému světlu a čekala, až se mé oči přizpůsobí.

,,Tak už jsi konečně vzhůru," usmál se strýček sedící na židli vedle mě, ,,Tohle už mi nedělej. Pěkně jsem se lekl."

,,Promiň," omluvila jsem se mu, ,,Jak dlouho jsem byla mimo?"

,,Asi deset minut," objevila se vedle strýčka Yuzu - nejspíš už se vrátili z nákupu - a podala mi sklenici vody, ,,Tady máš," s vděkem jsem ji přijala a napila se. Yuzu si vzala sklenici zpět a odnesla ji do dřezu. Opatrně jsem se posadila a...příšerně mi zakručelo v žaludku.

,,Kdy jsi naposledy jedla?" zeptal se mě strýček.

,,Včera večer v práci."

,,Včera večer?" mírně se zamračil, ,,myslel jsem, že v neděli se na brigády nechodí."

,,V neděli?" nechápala jsem, ,,Včera byl pátek, ne?"

,,Ne, včera byla neděle," opravil mě strýček.

,,Ale..." nemohla jse uvěřit svým uším. ,,Bezva," lehla jsem si zpátky a ruku položila přes oči, ,,Už jsem na tom tak špatně, že mám dva dny úplný vokno," ironicky jsem se usmála, ,,Jsem vážně ztracenej případ," sklouzla mi po tváři osamocená slza. Rychle jsem ji setřela. Doufám, že si toho strýček nevšiml. Najednou začal zvonit telefon. Chtěla jsem ho jít zvednout, ale Karin byla rychlejší.

,,Prosím?" promluvila do telefonu. ,,Ano, vteřinku, prosím," odendala telefon od ucha, ,,To je pro tebe Mitsu." Pro koho jiného, pomyslela jsem si a vzala si od ní telefon: ,,Prosím."

,,Ahoj Mitsu," ozval se z druhé strany ženský hlas, ,,Tady Maiya. Dlouho ses tu neukázala, tak jsme si dělali starosti. Jsi v pořádku?" v jejím hlase byly zřetelně slyšet obavy.

,,Neboj se," uklidňovala jsem ji, ,,Jen mi pár dní nebylo moc dobře a zapomněla jsem zavolat, promiň," zalhala jsem, i když...zas tak úplná lež to nebyla. ,,Zítra určitě přijdu, tak už se neboj. Mám přijít ráno?" zeptala jsem se ještě - když je škola pracuju odpoledne, ale teď jsou letní prázdniny a to obvykle chodívám už ráno.

,,Určitě," odpověděla mi.

,,Tak zítra," rozloučila jsem se a ukončila hovor.

,,Jsi si jistá?" zeptal se mě strýček.

,,Jo, bude to v pohodě, už je mi dobře," usmála jsem se na něj - zřejmě né příliš přesvědčivě, ale nechal to být.

,,Jídlo je hotové," ozvalo se z kuchyně. Viděla jsem jak Yuzu připravuje na stůl talíře.

,,Jste vážně hrozný," povzdechla jsem si a poprvé za celý den se od srdce usmála. Příšerně mi zakručelo.

,,Myslím, že tvůj žaludek je jiného názoru," smál se mi strýček a žertovně mě šťouchl loktem.

,,Pak tedy myslím, že je čas na oběd," řekla jsem jen a šla se posadit ke stolu.

,,Spíš na večeři," opravila mě Karin a posadila si vedle.

Podívala jsem se na hodiny - pět dvacet. ,,No, jo," zahuhlala jsem. Teď už jsem měla vážně hlad. ,,Tak se do toho pustíme, ne? nadhodila jsem, dodala: ,,Itadakimasu" a pustila se do jídla.

Po večeři byla Yuzu tak hodná, že za mě uklidila všechno nádobí - na svou obhajobu musím podotknout, že jsem se jí to snažila vymluvit. Pak jsem je vyprovodila ke dveřím.

,,Dávej na sebe pozor," rozčepýřil mi opět vlasy strýček, ,,A koukej se někdy stavit," dodal než mi zamávali a odešli. Zaklapla jsem dveře. Zase sama. Měla jsem sto chutí se zase svézt podél zdi a brečet. I když mi samota nikdy nevadila teď to bylo jiné. Navíc jsem nebyla nikdy sama. Vždycky tu byli mí sourozenci. Musela jsem myslet na všechno, co se stalo. Vzpomínala jsem na všechny ta krásné dny, kdy jsem s klukama lítala venku, a hráli jsme nejrůznější hry. Dny, kdy jsem měla alespoň část své rodiny. I když bylo teprve půl sedmé, byla jsem celkem unavená, jakoby ze mě někdo vysál veškerou energii. Navíc se opět ozvala bolest hlavy.

Dovlekla jsem se do svého pokoje a plácla sebou na postel. Než jsem se nadála, usla jsem jako špalek.