Lost

Ztracená 6

Konečně jsem zvládla napsat další díl, nevím jak často budu moc psát kvůli písemkám, ale budu se snažit psát alespoň jednou týdně (teď nevím jestli jsem tohle neříkala už minule...ta má paměť XD). Takže užijte si kapitolku, zatím se tu nic moc neděje, ale když vydržíte bude i pořádná...... bitkaa!!! Teda...možná :D

Jo, málem bych zapomněla, tuhle kapitolku bych chtěla věnovat Phal (Phalandra), za to že mě přivedla na tuhle geniální stránku. P.S. Phal, doufám, že ti alespoň trošku zvedne náladu. I když...je dost depresivní :)

Mitsuki

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, nakonec mi přestaly téct i slzy. Nemohla jsem se ani hnout, celé tělo jsem měla úplně ztuhlé. Podívala jsem se na hodiny. Když jsem se vzbudila, bylo něco okolo desáté ráno a teď byly dvě hodiny odpoledne. Seděla jsem tu přes čtyři hodiny.

Opatrně jsem se pokusila rozhýbat své tělo a vstala jsem. Loudavou chůzí jsem se pomalu dostala až do koupelny. Podívala jsem se do zrcadla - vypadala jsem opravdu hrozně. Omyla jsem si obličej studenou vodou a opřela se o umyvadlo. V hlavě jsem měla úplně prázdno. Vytrhlo mě až zaklepání na dveře. Utřela jsem si obličej a ruce do ručníku, koukla do zrcadla a nasadila ten nejklidnější výraz, jakého jsem v tu chvíli byla schopná. Pak jsem vyrazila ke dveřím. Vzala jsem za kliku a otočila klíčem. Za dveřmi stála osoba, kterou jsem tu rozhodně nečekala - byl to strýček Kurosaki. Nebyl to můj pravý strýc - otec neměl sourozence a matka měla jenom sestru - ale já mu tak říkala odjakživa. Byli má druhá rodina, tedy, alespoň do určité doby.

,,Co... Jak..." nebyla jsem schopná vyslovit něco smysluplného. Jen jsem na něj nevěřícně zírala.

,,Rád tě zase vidím Mitsu." usmál se a svou velkou rukou mě pořádně rozcuchal.

,,Rád tě zase vidím," vykoukla za jeho zády zrzavá hlava, ,,vůbec jsi nevyrostla. Jsi pořád ten samej prcek jako před osmi lety," přišel ke mně a jednu ruku mi hodil kolem ramen - musel se ale dost ohnout. Já sice nevyrostla, ale on rozhodně...a hodně. Pak mě trošku přimáčkl a udělal mi kravatu. Hned ale přestal a začal si mnout vlastní nakopnutou holeň.

,,To neznamená, že ji musíš hned umačkat k smrti," pronesla černovláska a složila ruce v bok. Zřejmě to byla ona, kdo ho nakopl. Vedle ní postávala hnědovláska s omluvným výrazem.

,,Yuzu, Karin..." posmutněla jsem. Tolik mi je připomínaly. Nechtěla jsem jim přidělávat zbytečné starosti a tak jsem se pousmála... zajímalo by mě, jestli mi to prošlo.

,,Pojďte dál," pozvala jsem je dovnitř a ustoupila stranou. Zavedla jsem je do kuchyně a posadila k jídelnímu stolu. ,,Dáte si něco k pití?" zeptala jsem se jich a automaticky sundala z horní police čtyři sklenice. V místnosti bylo nepříjemné ticho, které narušilo hlasité zaburácení.

,,Pardon," uculoval se Ichigo, ,,Vynechal jsem oběd."

Povzdechla jsem si. Klasika, pomyslela jsem si a kývla směrem k lednici, ,,Jestli chceš něco si vezmi."

Pomalu k ní došel a otevřel ji. ,,Ehm...je prázdná," podrbal se na hlavě a otočil se na mě.

,,Promiň," položila jsem na stůl dvě sklenice a šla pro zbylé dvě, ,,Asi jsem zapomněla nakoupit." Někomu začal zvonit mobil. Málem jsem upustila obě sklenice, jak jsem se lekla.

,,Pardon, to je moje," omluvil se Ichigo. Vytáhl z kapsy mobil a přečetl si příchozí zprávu. ,,Budu muset odejít," oznámil, ,,Je to naléhavé." Zaklapl telefon a zamířil ke vchodovým dveřím. ,,Někdy se zastavím," houkl, než za ním zaklaply dveře.

,,My ti můžeme skočit nakoupit," nabídla se Yuzu.

,,To je dobrý, pak pro něco skočím,"pousmála jsem se na ni.

,,A pak bych ti mohla uvařit něco dobrýho," nedala se odbít, popadla Karin, a než jsem stačila zareagovat vyrazily na nákup.

Povzdechla jsem si. ,,To ty jsi jim řekl, aby odešli?" zeptala jsem se strýčka.

,,Já jim nic neříkal," zvedl ruce v obranném gestu. Podívala jsem se na něj a nadzvedla obočí. ,,Já to vážně nebyl," hájil se.

,,No tak dobře," uznala jsem nakonec, ,,Věřím ti," sedla jsem si na židli a opřela se o opěradlo. ,,Proč jste přišli," zeptala jsem se chladněji, než jsem zamýšlela. Jeho výraz posmutněl.

,,Slyšeli jsme, co se stalo," otočil se, lokty se opřel o stůl a zahleděl se na fotku pověšenou na zdi. Byla jsem na ní jen já a bráškové. Moc dobře si pamatuji, kdy jsme ji pořídili. Bylo to asi před rokem a půl, krátce po mých patnáctých narozeninách. Klukům bylo akorát deset. Byl to dárek k narozeninám. Vzala jsem je na výlet do Osaky, aby se taky někam podívali. Měli z toho hroznou radost a strašně se jim tam líbilo. Těsně před odjezdem, jsme se nechali vyfotit, u jedné z místních svatyň. Moc se mi líbila, a tak jsem ji nechala vyvolat, zarámovat a pověsila ji do kuchyně.

,,Myslel jsem, že bydlíte u Kaniny sestry," přerušil ticho strýček. Při zaznění matčina jména jsem ještě víc posmutnila. Pak jsem si uvědomila, na co se mě ptal.

,,Pff...," odfrkla jsem si a nasadila zhnusený výraz, ,,Jen co kluci začali chodit do školy, zbalila se a odešla. Jediný co dělá je, že každej měsíc posílá trochu peněz, aby jsme ji neudali. A rok od roku je to míň a míň," zhluboka jsem se nadechla, ,,Možná je to tak, ale dobře."

,,Mitsu," otázal se po krátké odmlce, ,,proč jsi k nám přestala chodit?"

,,Nebylo to proto, že bych nechtěla. Musela jsem se starat o brášky," sklopila jsem oči, ,,A myslela jsem...myslela jsem, že jste na mě zapomněli," zamumlala jsem a napila se ze sklenice.

,,Mitsuki," strýčkův hlas zněl přísně, ale byl v něm znát ještě jiný podtón, ,,jak sis mohla něco takového myslet?" natáhl ruku a položil jí na tu mojí tak, jako to vždycky dělal jen táta.

,,J-ja...," nebyla jsem schopna odpovědět.

,,Ichigovi jsi chyběla," stáhl svou ruku zpět, ,,Pamatuju si, že si byla první člověk, který mu věřil, že vidí duchy, a navíc," objevil se mu na tváři zářivý úsměv, ,,Moc dobře si pamatuju, jak jsi se porvala s tím klukem, co si z něj za jeho zády dělal srandu."

,,T-tys to viděl," udiveně jsem se na něj podívala a hned na to mírně zrudla. On se začal jen smát.

,,Tenkrát jste byli neodlučitelná dvojka a neustále jste se rvali nebo hádali," pokračoval. Usmála jsem se. Měl pravdu, občas - lépe řečeno většinou - jsme se na něčem neshodli a jediný způsob, jak Ichigovi srazit hřebínek byla rvačka a já navíc měla dost výbušnou povahu. Nikdy jsme si ale neublížili.

Podívala jsem se na fotku rodičů, která visela vedle té z Osaky a opět posmutněla.

,,Víš," promluvil znovu strýček, jakmile zjistil, kam směřuje můj pohled, ,,Tadashi, tvůj otec, pro mě byl jako bratr a i pro Ichiga, Yuzu a Karin byli oba - jak tvůj otec, tak i matka - součástí rodiny. Víme, jak se cítíš," podíval se na mě pohledem, ve kterém byla ukryta spousta smutku, ,,Přeci jen, i já přišel o manželku a děti o matku," jeho hlas se skoro zlomil ,,Neviň se z toho, není to tvá vina."

,,Ale..," zatnula jsem pěsti a udeřila do stolu, ,,Jak to můžeš vědět, nebyl jsi u toho," křičela jsem na něj a chystala se odejít, ,,já to všechno vi...," setmělo se mi před očima, když jsem se prudce zvedla a pravděpodobně ztratila vědomí.