Lost

Ztracená 4

Mám pro vás další kapitolku, nějak jsem nemohla v noci spát (taky proto že byl silvestr) tak jsem psala. Jednotlivé kapitoly budou asi kratší, doufám, že to nevadí. Budu jen ráda za případné komenty a možná v budoucnu přibude další story, téma však prozrazovat nebudu :D 

Příjemné čtení.

Renji 

Myslel jsem, že je neškodná - to jsem se zase jednou pěkně sekl. Nechal jsem ji na sobě sedět, protože mě kolem krku jenom držela, ale pak mě najednou začala fakt škrtit! Ptala se mě na nějaký věci ohledně smrti jejích bratrů, ale já přemýšlel nad tím, jak ji ze sebe co nejšetrněji shodit.

Pak najednou zakřičela jako raněné zvíře a přitom pohodila hlavou tak, že jí spadla kapuce z hlavy a já uviděl její tvář. Její vlasy byly bílé jako mraky plující na nebi za jasného dne a v jejích očích, které naopak připomínaly nebe za bouře, se odrážela nenávist, bolest a nekonečný smutek. Stále silněji svírala můj krk.

,,Když mě pustíš...povím ti to," zkusil jsem promluvit, třeba mě konečně pustí. Cítil jsem jak strnula na místě a její výraz se změnil z nenávistného na nevěřícný. Odtáhla roztřesené ruce od mého krku a nevěřícně na ně zírala. Trošku jsem se pohl a ona hned vystřelila do rohu terasy, kde se opřela zády o stěnu a kolena si přitáhla co nejblíž k tělu.

Zvedl jsem se do sedu. ,,Na tak malou holku máš teda pořádnou sílu," snažil jsem se odlehčit napjatou atmosféru a přitom si párkrát promnul krk, ,,To jsem teda fakt nečekal," zvedl jsem se a chtěl jsem jít blíž k ní.

,,N-nepřibližuj se ke mně!" promluvila třesoucím se hlasem. Hlavu měla položenou na kolenou a ruce zabořené ve vlasech. Neposlechl jsem a znovu udělal krok v před.

,,Pro-prosím," objala rukama svá třesoucí se kolena a přitiskla si je ještě blíž k tělu. S povzdechem jsem si sedl zpět na okraj terasy.

,,To ty si se chtěla na něco zeptat," promluvil jsem  s pohledem upřeným před sebe, ,,dělej nemáme moc času, za chvíli přijdou ostatní," pobídl jsem ji a čekal až z ní konečně něco vypadne. V tom mě něco napadlo. Došel jsem až k ní, tentokrát neprotestovala, a posadil se vedle. Zády jsem se opřel o zeď a pozoroval slunce pomalu se blížící k obzoru. 

,,Já jsem Renji, a ty?" zeptal jsem se jí a doufal, že ji to alespoň trošku uklidní.

Dívka 

Vylítla jsem od něj co nejdál a přitiskla nohy co nejblíž k sobě jako obranou stěnu. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem udělala. Z očí se mi řinuly slzy. Chtěl se ke mě přiblížit, ale já mu to zakázala. 

J-já jsem mu chtěla ublížit. Zděšeně jsem se chytla za hlavu. Ne, ne, ne, vloupal se mi do domu a... a..., snažila jsem se omluvit si proč jsem to udělala. A dost! Byla jsem na sebe už vážně naštvaná. Ať už jsem udělala cokoli, teď se musím hlavně uklidnit.

Zhluboka jsem se nadechla a dlouze vydechla. Hlavu jsem si opřela o kolena. Pomaličku to začínalo zabírat, když jsem ucítila, že si vedle mě sedl. Chvilku tam jen tak seděl, ale nakonec promluvil: ,,Já jsem Renji, a ty?"

Jak se mohl v takovýhle situaci zeptat zrovna na tohle? ,,Měl bys jít ode mě dál," promluvila jsem, tón mého hlasu byl opět stejně chladný, jako když přišel. ,,Mohla bych ti znovu ublížit," doufala jsem, že alespoň tohle ho donutí si odsednout. Místo toho se ale začal...smát?

,,Ty a ublížit mi?" tlemil se na celé kolo, ,,Takový párátko jako ty by mi nikdy nemohlo ublížit," stále se nepřestával smát.

Při slově párátko to se mnou trhlo. Tuhle urážku jsem nesnášela ze všech nejvíc. To si jako myslí, že když mám o pár kilo míň než on, že jsem nějaká slaboučká princeznička?! Tu poznámku jsem mu hodlala pořádně oplatit. Setřela jsem si poslední stopy po slzách a zvedla hlavu jeho směrem.

 ,,To říká někdo, kdo má hlavu jak ananas," zkřížila jsem ruce na prsou a zpražila ho naštvaným pohledem. Při jeho výrazu jsem se ale neudržela a začala se smát.

,,Hele, moc se netlem. Já nejsem žádnej ananas jsem shinigami!" úsměv mi stuhl na tváři.

,,Takže... to ty si mi je vzal, bože smrti?" můj hlas byl snad ještě o stupeň chladnější než předtím.

,,To jsem nebyl já," jeho hlas byl pevný, ale byl i zbarven...co to vlastně bylo? Už vím. Jeho hlas byl zbarven...nenávistí, postupně se však vytrácela. ,,My shinigami pouze doprovázíme duše do Soul society, aby našli klid. To co...," snažil se zvolit vhodné slovo, ,,...napadlo tvé bratry byl hollow.

,,Hollow?" chtěla jsem toho o tom monstru vědět trochu víc... jen tak, pro jistotu.

,,Hollow jsou duše lidí, které nenašly klid a tady na Zemi jim vypršel čas," odpověděl mi na mou otázku, ,,My shinigami je lovíme, protože...protože pojídají lidské duše," dovyprávěl po krátké pomlce.

,,Všimla sis té díry co mají v hrudi?" zeptal se mě po chvíli.

Nemusela jsem si na to ani vzpomínat, stále jsem ten ,,incident" měla v živé paměti. Do očí se mi nahrnuly slzy. Rychle jsem je zahnala. Nechci před ním znovu brečet, stačí, že už mě jednou viděl. ,,Jo, všimla jsem si toho," můj hlas mě naštěstí nezradil.

,,Tu díru," vysvětloval dál, ,,mají v hrudi, protože nemají srdce. Proto jsou tak bezcitní a nemají slitování," ukončil vysvětlování.

,,Vypadá to, že čas vypršel," řekl po nějaké době a postavil se. Tázavě jsem na něj pohlédla, nemusel mi však ani odpovídat, protože na terasu vstoupila žena s krátkými tmavými vlasy oblečená stejně jako on.

,,Vypadá to, že jsi ji našel," promluvila na Renjiho a pohlédla mým směrem.

Ani jsem se nenamáhala postavit a pouze se na ni se zamračeným výrazem podívala. ,,Co se mnou chcete udělat?" stočila jsem pohled zpět k Renjimu. Ten se podrbal na hlavě a rozmíšlel jako odpovědět, černovláska ho však předběhla.

,,Podle pravidel soul society, tě musíme nechat na všechno zapomenout," oznámila mi s klidem.

,,Cože?!" vykřikla jsem, ,,To nemyslíte vážně," vyskočila jsem na nohy a ruce zaťala v pěst. 

,,Hele klid," snažil se mě uklidnit Renji.

,,Jak mám bejt sakra v klidu, když chcete, abych zapomněla na svoje brášky!" supěla jsem.

,,Šmarjá," protočil Renji oči k nebi, ,,nezapomněla bys na ně, jen bys zapomněla, že je zabil hollow," snažil se mi to vysvětlit.

,,Ale...," i přesto, že ty vzpomínky nebyly zrovna příjemné, nechtěla jsem zapomenout ani jediný detail, ,,stejně bych si radši ty vzpomínky ponechala tak, jak jsou."

,,To ale nejde," vložila se do rozhovoru dívka, ,,Kdyby to bylo jen na nás, necháme tě ať si děláš co chceš, ale je to nařízení shora. A to mi nemůžeme porušit."

,,Ale já bych to neřekla, a nikdo by to nepoznal," snažila jsem se využít šance.

,,Renji, mohli bychom si promluvit osamotě?" vybídla ho dívka.

,,No jo, půjdem dovnitř," odpověděl jí a pak se otočil na mě, ,,Jo, a ty tu koukej zůstat Mitsuki, a ať tě ani nenapadne zdrhnout."

Překřížila jsem ruce na prsou a otočila se k němu zády. ,,To mě ani nenapadlo, zahučela jsem za ním." Mluví se mnou jako se starou známou, zamračila jsem se, posadila se zpět ke zdi a čekala až se vrátí.

Vrátili se dřív než jsem čekala. Znovu jsem se postavila a přešla k nim. Renji držel v ruce sklenici s vodou.

,,Měla by ses napít," podal mi sklenici a já ji s letmým děkovným úsměvem přijala. Vypila jsem celou sklenici naráz, celý den jsem nic nepila a tudíž jsem měla hroznou žízeň. Chtěla jsem mu podat sklenici zpět, ale zatočila se mi hlava a sklenici jsem upustila. Než jsem upadla do bezvědomí, stačila jsem zaregistrovat jen zvuk rozbíjejícího se skla a to, že mě někdo zachytil do náruče, když jsem padala.