Lost

Ztracená 27

Moc se omlouvám, že jsem dlouho nepřidala, ale kvůli škole a své lenosti nějak nestíhám.
No...dneska to nebudu prodlužovat, užijte si díl :D

Mitsuki

Když jsem se konečně vzpamatovala z překvapení, došla mi jedna velice důležitá věc, kterou Saru zmínila již před začátkem vyprávění: ,,Říkala jsi, že díky mně jsme získali trochu času... Jak jsi to myslela?"

Saru si jen povzdechla a složila ruce na prsou. ,,Rozhlídni se," pobídla mě.

Zprvu jsem nechápala, co tím myslí, ale poslechla jsem. ,,V-vězení?!" vykoktala jsem překvapeně a tupě zírala před sebe na silné kovové mříže.

,,Přesně," přitakala na Saru. ,,Kdybys nás nevyvolala, pravděpodobně bychom už byli mrtví.To však nic nemění na tom, že nás zítra skoro stoprocentně čeká poprava," konstatovala. ,,A nebo skončíš u Mayuriho... což je ta horší možnost."

,,H-horší možnost?!" vykvikla jsem.

,,Opravdu si nemyslím, že skončit u mě je ta nejhorší možnost," ozvalo se náhle za mnou. Bleskurychle jsem se otočila a vyděšeně pohlédla na šklebícího se chlapíka v černobílém hábitu s prapodivnou maskou na obličeji, vedle něhož potichu stála se sepjatýma rukama černovlasá dívka.

,,K-kdo jste?" vykoktala jsem ze sebe a instinktivně jsem se posunula dál od něj.

,,Mé jméno je Kurotsuchi Mayuri," představil se s děsivým úsměvem od ucha k uchu a já nasucho polkla. ,,Přišel jsem se na tebe podívat," pokračoval, ,,jelikož jsi velice zajímavý exemplář. Původně jsem chtěl zjistit, jak fungují ty tvé speciální schopnosti, ale ten nechápavý vrchní kapitán to zamítl. Jak nehorázné plýtvání!" rozčílil se. ,,Bohužel pro nás oba rozhodl, že jsi příliš nebezpečná... Tse, nechápu, jak si může myslet, že bys mi utekla! Takže si prostě usmyslel, že půjdeš na popravu spolu s tímhle neschopným zrádcem," ukončil konečně svůj monolog, načež se otočil a s hlasitým brbláním nad ,zbytečným plýtváním zvláštními objekty' odešel.

,,Říkala jsem ti, že jsme dopadli docela dobře," pokrčila Saru rameny a zasmála se mému výrazu - ještěže jsem se nemohla vidět, muselo to být fakt něco.

Přímo jsem vyskočila z postele a začala chodit z jedné strany místnosti na druhou a pomalu, ale jistě, jsem začínala panikařit. To tu jako vážně čekám na vlastní popravu?! To je snad zlej sen! zaúpěla jsem ve své vlastní mysli.

Vypravěč

Malá černá kočka ladně přeskakovala z jedné střechy na druhou, právě od místa, kde byli uvězněni naši nešťastníci. Zdálo se, že něco hledá.

Rozhlížela se pozorně kolem a mžourala před sebe svými malými očky, když se přímo před ní otevřela jakási brána. Neváhala, ihned skočila dovnitř a v mžiku proběhla mezisvětem až k druhé bráně, která ústila ve světě živých - jak jinak než v Uraharově obchůdku.

,,Jsi zpět nějak brzo, Yoruichi," zamračil se kloboučník, který po celou dobu trpělivě čekal před branou na svého kočičího společníka.

,,Chytili ji," objasnil kocour a vyskočil na nejbližší kámen, aby byl o něco výš. ,,Spolu s Renjim, který je dost vážně zraněn, jsou zavření a pod dozorem. Navíc je zítra čeká poprava," vysvětlil mu v rychlosti závažnost celé situace. ,,Co budeš dělat Kisuke?"

Otázaný chvíli přemýšlel, načež se po jeho tváři rozlil - mírně děsivý - úsměv, který ihned opět zmizel. ,,Co budeme dělat?" zapřemýšlel nahlas a chytil se za bradu. ,,Myslím, že bychom se mohli jít podívat na jednu malou popravu."

Mitsuki

Byla už hluboká noc. Dokonce i Saru a Hebi se rozhodli, že si na chvilku zdřímnou. Popřála jsem jim tedy dobrou noc a také se uložila ke spánku.

Po nějaké době převalování jsem to však nakonec vzdala, opřela se zády o stěnu a pozorovala nebe malým okýnkem s mřížemi nad mým lůžkem.

Hlavou se mi honily tisíce myšlenek okolo dnešního dne. Musela jsem si nadávat, kolik blbostí jsem za jeden den stačila stihnout. Nejvíce mě však trápila jedna jediná myšlenka: Bylo správné porušit pravidla světa mrtvých a přijít sem?

Hlasitě jsem si povzdechla a přitáhla nohy blíž k tělu, abych zaplašila dotěrný chlad, který se vkrádal pod mé kimono. Zavřela jsem oči a vybavila si jeden ze dnů, které jsem kdysi tak často trávila se svým dědečkem.

,,Dědečkuuu, dědooo," poskakovala jsem kolem něj a tahala ho zuřivě za rukáv jeho bundy. Tehdy my mohlo být tak něco okolo pěti.

,,Copak je Mitsu?" naklonil se ke mně a mile se usmál. ,,Chtěla bys vzít na koně, že?"

,,Jooooo," zasmála jsem se a začala poskakovat jako pominutá  s rukama nataženýma vzhůru, načež mě dědeček vyzvedl nahoru a posadil si mě na ramena.

Já se jen dál hlasitě smála a pozorovala kolemjdoucí z mé nové vyhlídky, když jsem zahlédla muže v poutech, u kterého stáli dva policisté.

,,Pochopte to! Jen jsem chtěl nakrmit své děti!" vzpouzel se a snažil se jim vytrhnout.

,,Pravidla jsou pravidla," pravil pevným hlasem jeden z policistů a odvedl zadrženého do služebního auta.

,,Proč mu to dělají, když jen chtěl, aby jeho děti papaly?" zeptala jsem se hloupoučce a držela se jeho vlasů, abych nespadla.

,,Protože porušil pravidla," odvětil mi jednoduše.

,,Takže ten pán je zlý?" upírala jsem svůj zrak ke vzdalujícímu se vozidlu. Trošku jsem se polekala, když mne dědeček uchopil a postavil na zem před sebe, než si ke mě kleknul.

,,Pověz mi, Mitsu, je orel, který zabije králíčka, zlý?"

,,Malýho roztomilýho králíčka?" zamrkala jsem.

,,Ano, přesně tak, malého chundelatého králíčka."

,,Z-zlý orel," rozplakala jsem se, aniž bych k tomu měla hlubší důvod, přeci jen jsem byla pouze malé dítě.

Dědeček mě chlácholivě pohladil po hlavě a setřel mi slzy. ,,A bude zlý, i přesto, že zabitím králíčka zachránil svá mláďata před smrtí?"

Okamžitě jsem přestala plakat. ,,N-ne," popotáhla jsem naposledy.

,,Vidíš a stejně je to i s tím pánem," vyzvedl si mě do naruče. ,,Z tvého pohledu se zdá hodný, protože chtěl jen pomoci svým dětem, ale z pohledu policistů a zákona udělal neodpustitelnou chybu."

Otevřela jsem pomalu oči a šáhla do vnitřní strany kimona, odkud jsem vytáhla malý složený papírek. Byla to jediná fotka, na které jsme byli všichni, která mi zbyla.

Opatrně jsem ji rozložila a podívala se na malou holčičku s černými vlásky.

,,To jsi ty?" ozvalo se najednou za mými zády a já div nevylétla z kůže, jak moc jsem se lekla.

,,Vyděsil jsi mě," otočila jsem se na rudovláska, který seděl na svém lůžku.

Šťouchla jsem do něj a on zaskučel bolestí. ,,Promiň, promiň," omlouvala jsem se mu. ,,Měl bys ale ležet," zatlačila jsem mu jemně na ramena a donutila jsem ho tak si lehnout.

,,Nic mi není," oponoval, ale nakonec se stejně položil zpět na lůžko. Chvíli nad něčím zřejmě přemýšlel než konečně prolomil ticho mezi námi: ,,Proč máš na té fotce černé vlasy?"

Rozmýšlela jsem, jestli mu to říct. Nakonec jsem ale usoudila, že je to stejně jedno.

,,Když mi bylo osm," začala jsem, ,,jeli jsem vlakem do Tokia, bohužel ten vlak měl nehodu," sklopila jsem zrak a nechala si přes obličej spadnout pramen vlasů, aby nespatřil slzu, která mi stekla po tváři. ,,Mí rodiče při té nehodě zemřeli a já...já skončila na několik měsíců v kómatu. Když jsem se probudila mé vlasy měly tuhle barvu," prohrábla jsem je rukou a natáhla se na postel. ,,Na chvilku si zdřímnu jestli nevadí," přetočila jsem se na druhý bok a v okamžiku usnula.