Lost

Ztracená 32

Ahojky :D
Dnešní příběh věnuji kageneko3 za to, že se mnou neztratila trpělivost. Takže vám všem přeji příjemnou zábavu :D

Mitsuki

Dnes to byl třetí den, který jsem strávila v sídle kapitána Ukitakeho. Zatím jsem stále nechápala zdejší poměry, ale dokud nevydal vrchní kapitán konečné rozhodnutí, nemělo smysl mi cokoliv vysvětlovat a kloboučník, který by mi něco málo mohl říci, se vypařil jako pára nad hrncem.

Stejně jako předchozí dva večery i dnešní západ slunce jsem strávila na terase pokoje, ve kterém už třetí den ležel v bezvědomí Renji. Z nějakého důvodu byla jeho zranění mnohem vážnější něž má a to jsem ani nepočítala jeho rány z prvního nechtěného zápasu.

Ještě dříve než se slunce ztratilo za obzorem úplně, přišel za mnou kapitán Kyoraku - jak jsem pochytila tak také Ukitakeho nejlepší přítel - a vyzval mě, abych šla s ním. Poslechla jsem ho tedy a cestou si ještě upravila kimono, které jsem dostala místo toho svého. Oba shinigami na mne byli velice milí a vážila jsem si toho, že za mě dobrovolně převzali veškerou zodpovědnost.

Po chvíli chůze mi začalo vadit ticho, a proto jsem se nesměle otočila na muže v růžovém kimonu, díky němuž jsem byla stále naživu. ,,Kam jdeme?" otázala jsem se s jistou dávkou nervozity.

,,Za staříkem," odpověděl mi s úsměvem. ,,Chce si ověřit, zda jsi skutečně vnučka jeho bratra."

,,Vnučka jeho..." zopakovala jsem nechápavě. ,,Cooo?!" zastavila jsem se a vyjeveně na něj zírala. Absolutně, ale absolutně jsem nechápala, o čem to tu mluví.

Shinigami si jen povzdechl a poplácal mě konejšivě po hlavě, jako bych byla malé dítě. ,,Neboj, brzy se všechno dozvíš, tedy...alespoň doufám," otočil se a pokračoval v cestě. Už byl skoro na konci chodby, když jsem se vzpamatovala, a tak jsem se rychle rozběhla za ním, abych ho neztratila z dohledu. Navíc měl pravdu - teď nemělo smysl cokoliv řešit, neboť jsem měla tušení, že tahle ,,audience" rozhodne o mém dalším pobytu - či nepobytu - tady.

Po nějaké době jsme se zdobenými papírovími dveřmi dostali na venkovní zahradu a já mohla v dálce zahlédnout hned několik stojících osob. Jednou z nich byl i zmíněný vrchní kapitán, který k nám stál po celou dobu otočen zády a obrátil se teprve tehdy, jakmile jsme se dostatečně přiblížili.

Bez jediného slova pokynul Ukitakemu stojícímu vedle něj a ten mi ihned podal předmět zabalený v bílé látce. Poněkud zmetená jsem předmět přijala a podívala se nechápavě na staříka. ,,Co to má být?" zeptala jsem se ho a pomalu rozbalila překrásnou katanu ukrývající se pod látkou.

,,To, jestli ji vytáhneš z pochvy nebo ne, rozhodne o tvém dalším osudu," sdělil mi, jako by se nechumelilo, a čekal na mou reakci. Já samozřejmě naprosto nechápala a jako ten největší trotl těkala pohledem mezi kapitánem a mečem, který jsem svírala v ruce. Přestala jsem, až když si Ukitake odkašlal na znamení, že bych už měla pokročit.

Uchopila jsem tedy jednou rukou rukojeť meče a chystala jsem se ho vytáhnout, když mne přepadl opravdu zvláštní a zlověstný pocit. ,,J-já nemůžu," promluvila jsem do ticha a se sklopeným pohledem zaklapla asi centimetr povytáhnutý meč zpět do pochvy.

Vypravěč

Hmm, takže mi Urahara lhal, zuřil v duchu stařík. Něco se mu však zdálo divné. I když to bylo jen trochu, přišlo mu, že dívka meč vytáhla, ale z nějakého důvodu jej zase zaklapla zpátky. Navíc zaznamenal povědomé zachvění okolního reiatsu.

,,Ukitake, Kyoraku," otočil se na dva zbívající shinigami, ,,víte, co máte dělat," řekl jim a otočil se k odchodu.

,,Nevím proč, ale když ho nevytáhnu, tak mě tentokrát čeká opravdu poprava, že?" promluvila náhle dívka se sklopenou hlavou a očima skrytýma za bělostnými vlasy.

,,Tak to není, neboj, jen-," snažil se jí uklidnit Ukitake, ale ona ho v polovině věty přerušila.

,,Udělám to jen...," pohlédla do očí vrchního kapitána, ,,nemám z toho dobrý pocit, takže vás chci požádat, jestli byste mohli odstoupit co nejdál," požádala je a uctivě se uklonila.

Přestože bělovlasý shinigami právě obdivoval její odvahu, byla velice nejistá. Nevím, co se to děje, ale nemám z toho dobrý pocit. Pomyslela si a pohlédla na meč, který pevně svírala v rukách. Ten pocit předtím...jakoby ten meč do sebe vtahoval okolní vzduch. A to jsem ho jen trochu povytáhla, zamračila se a postoupila dále do zahrady, avšak tak, aby na ni tři přihlížející stále viděli.

Ještě jednou si pozorně prohlédla celý meč - z nějakého důvodu jí připadal velice povědomý. Náhle si se závanem větru všimla něčeho, co jí předtím uniklo - malého černého pírka na provázku na konci rukojeti. To snad..., rozšířila oči překvapením. To je přece dědečkův meč! Ale jak -

,,Jednou ho dostaneš," vybavila se jí stará vzpomínka, která se odehrála asi rok před nehodou. ,,Ale pamatuj," přiklekl si k ní a pohlédl jí do očí, ,,nikdy netas meč pokud na tom nezávisí život tvůj nebo tvých drahých, protože meč stejně tak, jako životy chrání, je dokaže i brát, proto buď opatrná," cvrnkl jí do čela a usmál se. ,,Věřím ti."

Prudce zatřásla hlavou, aby rozehnala vzpomínky a také slzy, které se jí díky nim nahrnuly do očí, načež se zhluboka nadechla a pomalu vytáhla celý meč z pochvy. Na okamžik se zvedl prudký vítr a zavířil tak lístky okolních stromů. Cítila sílu, která jí po vytasení katany proběhla celým tělem, až ji zamrazilo, bylo to až... děsivé.

Dokonalé ostří se zalesklo na slunci a odhalilo nespočet bílých znaků vyrytých po celé jeho délce na obou stranách.

Všichni tři shinigami se zaujetím přihlíželi. Co je ale zaujalo nejvíce, nebylo, že dokázala Požírače duší vytasit, ani neobvyklé znaky na jeho ostří, ale množství reiatsu sněhově bílé barvy, které se najednou kolem bělovlásky objevilo a, když meč uložila zpět do pochvy, zase pozvolna zmizelo.

Stejně jako reiatsu, zmizela z Mitsuki i veškerá síla a ona vyčerpaně padla na kolena podepírajíce se pouze pomocí meče. Hlavu měla skloněnou k zemi a ztěžka dýchla, zatímco na zem dopadali jednotlivé kapičky potu. Cítila se jako krabička džusu, kterou někdo narychlo brčkem vycucl. Pomocí meče se vyškrábala na nohy a zahleděla se na odcházejícího vrchního velitele a dva shinigami, kteří čekali, než k nim přijde.

,,Dobrá práce," usmál se na ni bělovlasý kapitán Ukitake, ,,měla by sis jít odpočinout," poradil jí.

Mitsu se na něj vděčně usmála. ,,Díky, opravdu ráda bych si na chvíli odpočala. Tady," poklonila se a podala mu nazpět meč.

,,Ta je tvá," věnoval jí další milý úsměv a katanu přistrčil k ní. Mitsu to překvapilo, ale byla příliš unavena na to, aby mohla odporovat.

,,Velice děkuji," poklonila se uctivě a pomalu se vydala do svého pokoje.

,,Zdá se, že to nebude obyčejná dívka," zasmál se Kyoraku a posadil se na terasu vedle svého bělovlasého přítele.

,,To rozhodně ne," souhlasil s ním Ukitake. ,,Docela mě překvapilo, že Yamamoto-san souhlasil s naším nápadem takhle rychle."

,,Možná už prostě začíná stárnout," začal se smát shinigami v růžovém kimonu a usrkl si saké, které si sebou přinesl. ,,S ní to tu bude mnohem živější."

Ještě předtím, než došla do svého pokoje, se Mitsuki zastavila u Renjiho. Nemohla si prostě pomoct musela se na něj jít podívat.

Opatrně mu vyměnila obklady a některé zakrvácené obvazy, než se vedle něj potichu usadila. Po pár minutách začala v sedě usínat, až se nakonec spánku poddala docela.