Lost

Ztracená 17

Konnichiwa minna!
Nakonec jsem během lyžáku stihla jednu kapitolku napsat a dneska jsem si přivstala a dokopala se k tomu ji zkontrolovat. Vážně se omlouvám za chyby, ale spala jsem asi čtyři hodiny a celkově tomu moc během týdne nedala, takže je možné, že jsem něco přehlídla.
No nic, už vás nebudu zbytečně zdržovat. Užijte si to :D

Ichigo

,,Mitsu, co tu děláš?" pohlédl jsem nevěřícně na bělovlásku stojící ve dveřích. Proč tu je? Ví o hollow a shinigami? Co s ní má kloboučník v plánu? Právě tyto otázky mi během vteřiny proběhly hlavou.

,,Tse, tváříš se jak idiot," uchechtl se Renji a sedl si zpět na své místo.

,,Zklapni laskavě ty-"

,,Tak a DOST!!" okřikla nás opět Mitsu, ,,Buď odsuď oba vypadněte nebo už konečně zavřete zobáky!"

,,A ty jsi tu teď jako paní domu nebo co?" pohlédl na ni Renji a založil si ruce na prsou.

Dvěma ladnými kroky překonala Mitsuki vzdálenost mezi nimi, tak rychle, že jsem tu změnu nestihl skoro ani postřehnout, a chňapla Abaraie pod krkem za lem kimona.

,,Sklapni...nebo z tebe udělám ananasovej kompot," zavrčela mu přímo do ucha.

Za normálních okolností bych se začal nekontrolovatelně smát, ale...i když jsem Mitsuki už dlouho neviděl, věděl jsem, že něco není v pořádku. Celá se třásla a v očích se jí zračila obrovská únava - a to ani nemluvím o kruzích pod jejíma očima. Vypadalo to, že už dlouho pořádně nespala. Navíc dokázala své pocity velice dobře skrývat.

Zamračil jsem se a pohlédl na kloboučníka. ,,Proč tu je?" otázal jsem se ho a podezíravě si ho prohlédl.

,,Trénuju ji," odpověděl prostě a pokrčil rameny.

,,Lžeš," vyjel jsem ihned po něm - nikdy nic nedělal jen tak a já nechtěl, aby Mitsu do čehokoli zaplétal, ne teď, když přišla o brášky.

,,Nezměnil ses," povzdechla si nahlas Mitsu, ,,Jdu si KONEČNĚ lehnout. Jestli tu vy dva budete znova dělat bordel, tak z vás nadělám sekanou a dám si vás k obědu."

,,To určitě," odfrkl si Renji. Mitsu jeho poznámku však okázale ignorovala, otočila se na patě a zamířila dozadu.

Mitsuki

Zamířila jsem zpět do pokoje a plácla sebou na futon. Vůbec jsem nemohla uvěřit, že jsem na ně tak vyjela. Za normálních okolností bych je jen okřikla a šla spát - tak jako brášky...

Lehla jsem si na záda a snažila se zadržet slzy, které se mi nezadržitelně draly do očí. Pak jsem zaslechla na chodbě kroky. Rychle jsem si oči překryla rukou, aby mi nebylo tolik vidět do obličeje.

,,Mitsu?" ozval se ode dveří hlas, který bezesporu patřil Ichigovi.

,,Hmm," zareagovala jsem, aby věděl, že ještě nespím, ,,Děje se něco?"

,,Na to jsem se spíš chtěl zeptat já," sedl si ke mně, a i přes oči zakryté rukou jsem věděla, že hledí přímo na mě.

,,Jsem v pořádku," sundala jsem si ruku z obličeje a letmo se na něj usmála.

,,Jo a proto si chtěla zaškrtit toho idiota," kývl hlavou směrem ke dveřím. Tím idiotem samozřejmě myslel Renjiho.

,,Pff...tomu jsem měla chuť zakroutit krkem jakmile jsem ho poprvé uviděla. Ale pak mi něco řeklo, že už jsem to někdy udělala. I když si vážně nemůžu vzpomenout kdy," ušklíbla jsem se sarkasticky.

Ichigo se nejprve usmál, poté se však na jeho tváři objevil opět ustaraný výraz, ,,Mitsu? Jsi si tím jistá?"

Opět jsem se na něj lehce pousmála. Nemusela jsem se ani ptát, co tím myslel, neboť jsem to věděla naprosto přesně. ,,Víc než čímkoli jiným. Chtěla bych se znovu vrátit, znovu začít závodit," sedla jsem si otočila se na něj a pohlédla mu přímo do očí, ,,protože v boji se musíš soustředit na nepřítele a nemyslet na nic jiného, můžu...můžu alespoň na chvíli zapomenout na všechny problémy - na minulost," na okamžik jsem se odmlčela, ,,Jsem srab, co?"

Ichigo po mně hodil jedním ze svých zářivých úsměvů a rozcuchal mi vlasy na hlavě. ,,Samozřejmě, že ne," znělo to tak...přesvědčivě.

Oplatila jsem mu úsměv, lehla si a přetočila se na záda. ,,Jsem už vážně utahaná. Mohl bys...?"

,,Jasně," odpověděl, zvedl se a opustil pokoj.

Jakmile za ním cvakly dveře, hráze, které doposud zadržovaly mé slzy, se přetrhly, a slzy si začaly razit svá koryta na mých tvářích.

Nevím přesně kdy, ale po nějaké době, kdy už mi konečně došly slzy, jsem upadla do neklidné náruče snů.

Pomalu jsem otevřela oči a zjistila, že jsem se probudila na vrcholu kopce s jediným spáleným  stromem uprostřed - jako ostatně už několik posledních dní.

Zvedla jsem se a znechuceně pohlédla do krvavých očí černovlasého mladíka stojícího naproti mě. ,,Dej mi už konečně pokoj," zavrčela jsem na něj.

,,To nejde a ty to víš," ušklíbl se jako samotný démon a během chvilky se mi dostal za záda, ,,Už jsem silnější než ty," zašeptal mi do ucha, ,,A on se brzy opět probudí."

Otočila jsem se a odstrčila ho do sebe. ,,S-sklapni," snažila jsem se dlaněmi zacpat uši.

,,Tohle nepomůže," ušklíbl se a pomalými kroky se ke mně začal přibližovat, ,,Jsi moc slabá a ty to víš. Nakonec využiješ mou sílu," odmlčel se, když se dostal do mé těsné blízkosti, ,,A potom i tu jeho."

Prudce jsem sebou trhla a posadila se. Dnes to bylo ještě horší než posledně a navíc jsem vůbec nechápala význam jeho slov. Mírně jsem se otřásla, když mi znovu vytanula na mysli a tak, abych nevzbudila Ururu, vstala a odešla z pokoje.

Pomalu jsem po špičkách prošla celým domem, obula si boty a vyšla ven do chladného nočního vzduchu. Potřebovala jsem se na chvilku nadýchat čerstvého vzduchu a protřídit si své zmatené myšlenky.

Renji

Stál jsem na vršku jedné z budov a čekal, kdy se objeví další hollow. Poslední týden se jich objevovalo stále víc a víc. Bylo to poněkud...znepokokující.

Náhle jsem jednoho ucítil. Byl poněkud silnější než ostatní, ale jen nepatrně.

Okamžitě jsem se vydal jeho směrem a rychle přeskakoval ze střechy na střechu.

Za chvíli jsem ho spatřil. Seděl na střeše jednoho z domů přede mnou a chystal se skočit. Co mě ale znepokojovalo nejvíc, byla poměrně malá osoba kráčející dole.

Než jsem stačil zakročit hollow seskočil dolů a napřáhl jednu ze svých špinavých pracek po postavě.

Dvěma rychlými kroky jsem překonal vzdálenost mezi námi a jediným máchnutím meče ho celého rozpůlil i s maskou, dřív než stačil osobě - teď už jsem rozeznal, že je to dívka - jakkoli ublížit.

Ta se však znenadání otočila a já se nestačil divit, když jsem v ní poznal Mitsu. Dívala se přímo na mě a lehce se mračila. Myslel jsem, že mě viděla, ale nakonec se otočila a pokračovala v cestě.