Lost

Ztracená 22

Yo minna!

Konečně tu pro vás má po dvou týdnech další díl. Původně jsem měla v plánu z tohohle udělat dvojdíl, abych vám to vynahradila, ale ten konec se mi prostě moc zalíbil XD Ale možná...možná, že když se mi bude chtít a nebudu líná XDDDD tak by se tu někdy během víkendu mohla objevit další kapitolka. Noo...uvidíme :DDDD

Jako obvykle si to náležitě užijte a hlavně ty Phal XDDD

Vypravěč

,,Oni už mě našli?!" zhrozila se bělovláska a pohlédla na Abaraie.

,,Nechtěla jsi jít za nimi?" zeptal se jí ignorujíc její otázku i výraz.

,,Do toho ti nic není," odsekla mu a vykročila na opačnou stranu, než se vydala její rodina.

Renji si jen hlasitě povzdechl a vydal se za ní. ,,Budeš muset jít se mnou," chytil kráčející dívku za ruku a táhl ji za sebou. Ta se mu však vysmekla a pokračovala ve své cestě.

,,S tebou nikam nejdu. Chci odsud jen odejít, nic víc."

,,Nemůžeš si jen tak cestovat mezi světy!" stoupl si rudovlásek přímo před ní a zamezil jí tak v dalším pohybu.

Mitsu se zastavila a sklopila hlavu k zemi. ,,Chtěla jsem je jen vidět," hlesla téměř neslyšně.

,,Šmarjá...." povzdechl si nakonec Renji a ustoupil jí z cesty. ,,Padej, ale jestli tě načapou, tak ti už nepomůžu," upozornil ji.

,,Díky," zastavila se Mitsu ještě naposledy vedle něj, aniž by vzhlédla, a vzápětí zmizela v jedné z postranních uliček.

,,Ksooo...začínám nějak měknout," povzdechl si rudovlásek a zahleděl se na azurovou oblohu. Dnes byl opravdu překrásný den. Nejraději by si vzal volno a na všechnu práci se vybodl.

Z jeho myšlenek ho vytrhl nedaleký výbuch a oblak prachu, kazící jeho modré nebe. ,,Co to sakra...?!" Vyskočil na střechu nejbližšího domku a poté zamířil k samotnému centru dění.

Mitsuki

Zapadla jsem do nejbližší uličky a po tvářích se mi opět koulely slzy. Nechápala jsem to. Jak mě mohl nechat jen tak jít? Vždyť to byla jeho práce, kdyby se na to přišlo, bůhví, jaký trest by ho čekal.

Zatřepala jsem hlavou, abych vyhnala nechtěné myšlenky. Na tohle nemám čas. Setřela jsem si ještě poslední zbytky slz a vyrazila na místo, odkud jsem se měla dostat zpět do lidského světa.

Doleva, doprava a zase doleva. Bylo tu takové množství uliček, až to bylo téměř k neuvěření. Alespoň, že cestu zpět nakreslil normálně a od místa, odkud jsem se sem dostala, pomyslela jsem si a zase zahnula doleva za roh.

,,Omlouvám se," hlesla jsem, když jsem narazila do muže, kterého jsem zpoza rohu neviděla. Pomalu jsem zvedla hlavu, abych si ho prohlédla. Krve by se ve mně nedořezal.

Při mé nehorázné smůle se mi totiž podařilo narazit do chlapíka ve stejném oblečení jako měl Renji, až na bílé haori, které mu samovolně vlálo ve větru.

,,Ještě jednou se omlouvám," poklonila jsem se zdvořile a nasadila podobnou kamennou masku, jakou měla jeho tvář, orámovaná havraními vlasy s prazvláštními ozdobami.

Byla jsem poměrně vyděšená a srdce mi bilo jako o závod. Naštěstí to ale zřejmě nepoznal.

Otočila jsem se a chystala se od něj odejít pryč, co nejrychleji to půjde. Než jsem však stačila udělat další krok, pod krkem se mi zableskl chladný kov a já ucítila, jak mi dolů pomalu stéká pramínek karmínové krve.

,,Půjdeš se mnou," pronesl vzápětí naprosto chladným hlasem shinigami stojící přímo za mnou. Já to však jen stěží dokázala zaregistrovat, protože moje tělo bylo mnohem rychlejší než mysl. Automaticky jsem ho jednou rukou uchopila za zápěstí a druhou loktem udeřila do břicha, čímž se mi podařilo dostat hrdlo z dosahu jeho čepele.

Nyní jsme stáli naproti sobě tváří v tvář a já mohla jasně cítit, jak mě jeho chladný pohled neustále probodává.

,,Prosím," pohlédla jsem do těch ledových hlubin jeho očí, ,,nestojím o žádný boj," snažila jsem se popadnout dech, který jsem až do teď nevědomky zadržovala.

,,Pak pojď se mnou," zopakoval svou předchozí větu.

,,N-ne," pokusila jsem se odporovat a sklonila na okamžik hlavu k zemi, než jsem k němu opět vzhlédla.

Jeho tvář zůstala stále stejná a bez jediného výrazu. ,,Pak tvůj trest vykonám přímo tady," pronesl a během mrknutí oka zmizel z mého zorného pole.

Zděšeně jsem vyvalila oči a na poslední chvíli instinktivně uskočila. Těsně před obličejem se mi znenadání objevilo ostří meče, spolu s jeho majitelem po mé pravé ruce.

Lehce jsem zavrávorala a pokoušela jsem se najít ztracenou rovnováhu, v důsledku čehož jsem se nedokázala vyhnout dalšímu naprosto nečekanému útoku z opačné strany.

Na poslední chvíli jsem zkřížila ruce před hrudníkem a zablokovala tak černovláskovu tvrdou ránu jílcem meče, která mě posunula o několik metrů dozadu.

Ten ze mě, s mečem spuštěným podél těla, stále nespouštěl ani na vteřinu svůj zrak, který naznačoval, že o něčem přemýšlí. ,,Co jsi zač?" vyslovil po chvíli, pravděpodobně to, co se mu honilo hlavou. Díky jeho kamenné masce to však šlo jen velice těžce odhadnout.

Zamračila jsem se. ,,Člověk," odpověděla jsem nakonec po krátkém zaváhání.

Nechápala jsem proč, ale vypadalo to, jako by ho něco na mé odpovědi znepokojilo, jelikož se téměř neznatelně zamračil. ,,To není možné," řekl pouze po chvíli a pozvedl svůj meč, ,,Chire Senbonzakura."

Zůstala jsem pouze zaraženě stát neschopna jakéhokoli pohybu. To, co jsem právě mohla zahlédnout, mě opravu vykolejilo. V životě jsem nic takového neviděla a ani nevěděla, že je to možné, i když... nestojím teď náhodou před bohem smrti, který se mě pokouší zabít?

Všechno se to seběhlo neuvěřitelně rychle, tudíž jsem neměla sebemenší možnost zareagovat.

Nejprve se jeho čepel proměnila ve stovky růžových okvětních lístků sakur, které se rozutekly po okolí, aby následně mohly vytvořit vlnu, která se díky jedinému pohybu jeho ruky a jílce meče řítila přímo na mě.

Možná bych měla, byť jen malou, šanci se tomu vyhnout, kdybych nezůstala viset očima na samuraji s rudou maskou a s culíkem temně fialových vlasů posazeným vysoko na hlavě, který se náhle zjevil vedle shinigamiho a kopíroval každý jeho pohyb.

Když jsem se vzpamatovala - a bylo to snad jen několik vteřin - smetla mě mohutná vlna okvětních lístků, které se mi nemilosrdně zařezávaly do kůže.

Zády jsem v jejich víru obrovskou rychlostí narazila do stěny domu, která takovýto nápor nevydržela, spolu s celým zbytkem domu spadla a k nebi se vznesl mohutný oblak prachu.

Jakmile se lístky vrátily k původnímu majiteli, sesunula jsem se k zemi a vykašlala krev, která mi naplnila ústa.

Ztěžka jsem dýchla a snažila se popadnout ztracený dech. Celé tělo jsem měla v jednom ohni z množství ranek způsobených tímto jediným útokem.

,,Toto je konec," oznámil bez jakékoli emoce stejně jako předtím a přiložil svou, teď již opět kovovou, čepel k mému krku a stejně tak učinil i samuraj, který se postavil z druhé strany.

Odstrčila jsem se rukama od země, posadila se na nohy a zaklonila hlavu dozadu. Nechtěla jsem nic říkat ani hledět do tváře boha smrti, jenž mi má vzít můj krátký život. Chtěla jsem pouze pohlédnout na tu azurovou klenbu, která dnes byla opravdu překrásně čistá a bez jediného mráčku.

Oba černovlásci napřáhli paže se svými zbraněmi vzhůru s úmyslem posledního úderu.

Já pouze zavřela oči a jemně se pousmála, zatímco mi po tváři stekla jedna osamocená slza. Zdá se, že nastal můj čas se k vám přidat, tati.