Spark of faith (CZ Doctor Who)

Část třetí: Dobrý obchod

"Nabídnu ti obchod, Spark. Něco za něco."

Začal Doctor a posadil se na dřevěnou stoličku, kterou si s sebou přinesl. Od jejich prvního shledání uplynul asi den a on o ní zatím nevěděl skoro nic. A to on neměl rád.

"A co mi nabízíte?"

"Informaci za informaci."

"O Pánech Času vám nic neřeknu."

Založila si ruce v bok dívka a sedla si na postel.

"Ne o Pánech Času. O tobě. Tvém životě, rodině, osudech."

"A co mi za to sdělíte vy, Doctore?"

"To samé."

Doctor věděl, že se s tímhle přístupem pohybuje na tenkém ledě, ale neměl na výběr.

Musel to zjistit.

"Tak fajn. Začněte, ptejte se."

Přistoupila kupodivu Spark na jeho hru a sedla si pohodlněji. Pán Času začal.

"Kolik ti je let?"

"16. A teď nelžu, pro jednou. Vy?"

Naklonila se a Doctor přimhouřil oči.

"Padesát sedm."

Vymyslel si rychle číslo a doufal, že mu to projde. Očividně prošlo.

"Tak další otázka, Spark. Tohle je tvoje první podoba?"

"Přesně tak."

Chvíli mlčela a pak navázala.

"Máte nějakou rodinu?"

"Měl jsem, ale už nemám."

Řekl snad až moc rychle a aby to zamluvil pokračoval.

"Narodila ses na Gallifrey?"

Dívka chvíli váhala a pak zakroutila hlavou.

"Ne. Jsem dítě TARDIS."

"Takže tvoje matka nebyla Paní Času?"

"Byla. Byla to ta nejúžasnější Paní Času, kterou kdy vesmír spatřil. Ale to byly dvě otázky."

Ušklíbla se a mlaskla.

"Takže. Měl jste ženu? Nebo děti?"

"Měl. Tvoje matka umřela?"

"Ne. Víte co, už mě to nebaví. Claro!"

Zvedla Spark ruku a Doctor se přikrčil, když mu nad hlavou proletěl havran.

"Jste nudný. Viděla jsem atentát na Ferdinanda D'Este, zažila konec stoleté války a vy mě tu nazdařbůh držíte. Teď vám nabízím obchod já."

"Jaký?"

"Všechen čas a prostor."

Usmála se dívka a Doctor povytáhl obočí. Tuhle větu obvykle říkal on.

"Moment, cože?"

"Všechno co kdy bylo a bude. Kamkoli a kdykoli. Jen mě odsud u všech svatých dostaňte."

Spark říkala ta slova tak procítěně, že i takový Pán Času jako náš hrdina na chvíli zatoužil po tom, co mu nabízela. A to to sám měl.

"Nabízíš mi..."

"Místo v mém stroji času."

Dokončila ona a pousmála se.

"Tak za prvé, moje milá Spark, mi můžeš tykat. A za druhé, když máš svůj stroj času, proč si ho nepřivoláš?"

"Sebrali mi klíč."

"Takže jsi Paní Času bez stroje času. To je mi pak tvá nabídka k ničemu."

Provokoval on a přešel k ní blíž, aby se podíval na toho havrana.

"Kleopatra. David Bowie. Kdokoli. Jen mě odsud dostaň. Prosím."

"Ty jsi poprosila?"

Podivil se Doctor a natáhl ruku, aby pohladil Claru.

"Nesahej na ni!"

Křikla Spark a havran zakrákoral.

"Nemá to ráda."

Vysvětlila dívka a trošku se zamračila.

"Tak proč se tak jmenuje?"

Nalehál muž a ignoroval ji.

"To jméno vymyslela máma. Měla jsem se původně jmenovat Clara. Ale pak z toho sešlo."

"Proč?"

"Já nevím. Jen mi řekla, že to není správné. A já jí věřím."

Ta slova řekla s takovou nostalgií v hlase, že by to rozplakalo i kámen.

"Ty ji máš hodně ráda?"

"Je to jediné co v celém širém časoprostoru mám."

V očích se jí leskly slzy.

"Nech mě být."

Pak se rozplakala úplně a Doctor se radši odklidil.