Say Hello

~2~

"Katty!" probudilo mě silné bouchání do dveří a mámin řev.

"Co je sakra?" vyprskla sem na ní rozespale.

"Takhle se mnou nemluv!" zaječela a vtrhla do mého pokoje.

Protočila sem oči v sloup. "Co chceš že mě budíš?" řekla sem už trochu klidněji.

"Co po tobě můžu chtít, když je všední den a ty si ještě ležíš v posteli?" zamračila se na mě.

"Dneska nejdu do školy. A ty mě nedonutíš tam jít." řekla sem pevně.

Matka zvedla překvapeně obočí. "Co sme ti to udělili," řekla smutně.

"Co asi?! Pořád smá práce,práce a já nic. Vaší nepřítomnost ste mi nahrazovali tím, že jsem vždycky dostala co sem chtěla. Je to vaše vina. A teď du do školy, protože tady s tebou nechci strávit už ani minutu." řekla sem naštvaně,cítila sem jak se mi do očí nahrnuly slzy. Radši sem vstala a zalezla do koupelny. Čekala sem nějakou reakci od mámy. Ale nic. Jenom tam stála a zírala na mě. Ať táhne k čertu.

Vzala sem si tašku a mířila dolů. Chtěla sem si vzít klíčky od auta,ale nemohla sem je nikde najít. Zhluboka sem se nadechla a zavolala na mámu. "Kde mám klíče od auta?"

Vešla na chodbu, pevně se mi zadívala do očí a řekla. "Půjčka" Tím slovem mě nesmírně vytočila. Prošla sem kolem ní a odešla sem s velkým prásknutím dveřmi. "Nesnáším jí" řekla sem si sama pro sebe.

Před vchodem do školy sem se koukla na mobil,abych věděla co máme za hodinu. "Zmeškalasem první dvě hodiny." zadrmolila sem.

Vešla sem do tříde bez zaklepání. "Ale, ale, heleme se kdo nás poctil návštěvou" řekla učitelka povýšeně.

"Nemáte zač" odpověděla sem jí a šla si sednout n asvé místo. Chemie. Nesnáším jí a ještě víc nesnáším tu krávu co jí učí. Taková stará,tlustá bez stylu a myslí si, že všichni budou skákat jak píská. To je na omylu. Je mi z ní špatně.

Ani sem se neobtěžovala rozhlédnot po třídě,abych zjistila jestli tu sou Clara s Kat. Ať si běží za tou nafoukanou husou Jessicou.

"Ky co se děje? Udělali sme ti něco,že nás ignoruješ?" zepala se mě Clara.
"Děte si za Jessicou a mě nechte bejt" vyprskla swm na ně.
"Hele ulidni se. Co je ti? Od včera si nějaká divná." řekla Kat a pozozně se na mě zadívala.
"Mám to doma docela těžký" odpověděla sem sklesle.
"Tak nám řekni co se děje,ať ti můžem pomoct" zareagovala Clara a přistoupila blíž ke mně.
"Já.." chtěla sem jim to všechno říc,ale najednou prošel kolem bratr tý husy. Zadíval se na mě a mile se usmál. Si myslí, že ze mě vypáčí tajemství a všechno? Ne. Vidím skrz něj. Ať táhne. Ať všichni táhnou pryč. Všichni sou jenom falešní a chtěj mi vzít slávu. Ať všichni táhnou do hajzlu!
"Ky?" promluvila Kat a položila mi ruku na rameno. Setřásla sem jí.
"Nechte mě napokoji. Všichni mě nechte na pokoji" zařvala sem na celou chodbu a naštvaně sem odešla. Všichni na mě zírali,bylo mi to fuk. Musela sem pryč. Pryč od všech. Vypadla sem ze školy. Bylo mi to fuk,že až přídu domů bude na mě zase řvát máma. Je mi to někde. Nejradši bych se pořádně ožrala. Ale vždycky mi je pak nesmírně blbě. Takže tahle varianta padá. Můžu si zajít za kámošem pro trávu....ale to je to samý jako bych se ožrala. Takže tohle taky padá...už vím! Zdejchnu se na svý místo, to mě vždycky uklidní. Ale nejdřív si koupim flašku něčeho slabýho a čokoládu.

Když sem měla vše koupený vydala sem se do parku. Ten park je fakt velký,ale nikdo moc neví,že na kraji parku je lavička s výhledem na město. Naštěstí je dneska tak cca 27 stupňů. Sedla sem si na lavičku,otevřela si flašku a načala čokoládu. Hned mi bylo líp. Dobře. Zapálila sem si a bylo to ještě lepší.
Seděla sem tam do pěti odpoledne. No,asi čtyřikrát sem se vydala znovu do obchodu. Abych zapomněla na to co teď prožívám.

Jakmile sem otevřela vchodové dveře vyletila na mě matka.
"Kdes do háje byla?!" řvala na mě.
"Kliiiid,caaajk všechno je v pohodě." zamrmlala sem. Dobře nechtěla sem se ožrat,ale co.
"Tys pila? A kouřila?" vykulila na mě oči.
"No a? Měla bys to taky zkusit,hned je ti líp. A svět se točííí" zvedla sem ruce do vzduchu a prstama sem začala kreslit kroužky. Nakednou sem se zakymácela a málem bych spadla kdybych se nezachytila kliky. Cítila sem na zvé pravé tváři teplo. Koukal sem se na matku jak měla zvednutou ruku. V tu ránu mi došlo, že mi dala facku. Po prvý v životě na mě sáhla.
"Tys mě uhodila!?" vyprskla sem na ní
"Už sme to měli udělat dávno,já anebo táta,někdo to měl udělat.." mluvila spíše k sobě než ke mně.
Naštvala sem se a svou kymácivou chůzí sem šla do pokoje,kde sem se zamkla. "Nesnášim tě" zaječela sem na celej barák. Bylo mi jedno co si o mě bude myslet. Je mi to úplně někde. Nevychovala mě. Vychovávala sem se sama. A co mám? Mám všechno co chce každá holka. Až na lásku,té se vyhýbám. Prostě nechci někoho do koho se zamiluji,ale později by mi zlomil srdce. Radši budu mít krásu,slávu a peníze. Jistě. Teď díky někomu nemám ani to! Až na tu krásu. Na všechno seru. Používám sprostá slova jen výjmečně,ale od včera se mi derou na jazyk pořád.
Byla sem unavená,zničená. Padla sem na postel a usnula tvrdým spánkem.

Probudila sem se s bolestí hlavy. Ale upřímě řečeno zažila sem větší. Jakmile sem si vybavila včerejšek nevěřícně jsem zavrtěla hlavou.
Vyhrabala sem se z postele a odebrala se do koupelny. Opláchla sem si obličej studenou vodou,vyčistila si zuby a vzala si prášek na bolest hlavy.

Vzala sem si jednoduché černé šaty spadající nad kolena a bílé balerínky. Vlasy sem si nechala volně. A ještě trochu nalíčit a hotovo.

Šla sem dolů kde nikdo nebyl. Matka je pravděpodobně někde pryč. Nezajímá mě to upřímě řečeno.

První hodina je matika. Tu učí jediná normální učitelka na téhlé škole. Sice mi matika moc nejde,ale ta učitelka je v pohodě. Narozdíl od jiných.
Všechny sem ignorovala. Snad celá škola na mě ubírala své pohledy,ale mě je to někde. Nejsou víc jak já,tak ať táhnou.

Na oběd sem se vykašlala. Stejně má být nějaký hnus,ostatně jako vždycky.
"Ahoj" zastavil mě nějaký kluk. Nevím jak se jmenuje. A zjišťovat to nebudu. Obešla sem ho a šla dál. Rozeběhl se za mnou a jemně mě uchopil za rameno. Otočila sem se na něj.
"Tak co chceš?" vyjela sem po něm. Zvedl ruce že se vzdává. Dál sem na něj zabodávala svůj pohled. Čekala sem,kdy z něj něco vyleze,protože pořád jenom zíral. A to mě deptalo.
"Tak se vyjadříš nebo co?"
"Chováš se jinak" oznámil mi asi po pěti minutách zamyšleně.
"Takže ja tu čekám co z tebe vyleze úplně zbytečně?" vyjela sem po něm.
"No.." začal.
"Sklapni" sykla sem. A odkráčila si to od toho kreténa co se neumí vyjádřit. Bože kam sem to spadla,pomyslela sem si.

A máme tu další část. Snad se líbí :D