Kapitán chůva

Jak to začalo

Můj příběh začíná před 70-ti lety. Bylo mi 24 let tehdy jsem byl malý hubený kluk, kterého všichni kluci šikanovali. Měl jsem jen jednoho opravdového přítele Buckyho. Ten mě tahal skoro ze všech malérů, do kterých jsem se dostal. Psal se rok 1943 a já se marně snažil dostat do armády. Nechtěli mě vzít pro mou výšku, a aby toho nebylo málo měl jsem ještě astma. Po marných pokusech jsem měl hádku s Buckem, kterou někdo poslouchal, jsem se rozhodl, že to zkusím naposled.

Ten někdo kdo poslouchal, byl Dr. Erskin

„Vy chcete jít zabíjet nacisty?"

„Nechci tu jen tak nečinně koukat a čekat."

„Neodpověděl jste mi na otázku."

„To je test?

„ Něco takového."

„Ne, já jenom nemám rád grázly, ať jsou odkudkoliv."

Chvilku si mě prohlížel a odpověď se mu asi líbila a po pár minutách mi řekl, že mě vezme jenom na zkoušku.

Byl se zařazen do speciálního výcviku, ze kterého na jeho konci bude vybrán jeden voják na nějaké zdokonalení „super vojáka". Mezi všemi vojáka jsem byl jako kluk co utekl ze školky. Cvičila nás agentka z Anglie. Jmenovala se Peggy Carterová. Byla moc pěkná, ale co to toho, když byla o hlavu větší než já. Měla tmavé vlasy a hnědé oči. Co by jste čekali od kluka jako jsem já? Ve všem vidí jenom dobro, stydlivý a tak trochu zakřiknutý? Bál jsem se mluvit s holkama a proto jsem žádný nedal ani pusu, s žádnou jsem netančil a žádnou jsem neměl?

Výcvik byl docela náročný, ale stálo to za to. Za tu dobu jsem se zbížil s doktorem, agentkou i Howardem Starkem, ten dodával našemu útvaru vylepšené zbraně. Doktor si se mou hodně povídal. Řekl mi, že je původem z Německa, ale utekl odtud, protože jeho vědecké výzkumy chtěl zneužít Adolf Hitler.

Jak se blížil čas ukončení výcviku-teda vylepšení jednoho z nás, byl jsem nervózní. Co když se to nepovede a já umřu?

No, ale na druhou stranu jsem byl rád, že jsem dostal tu možnost dostat se do armády a ještě tu našel nového přítele co mě bere takového jaký jsem. Doktor mi jednou řekl, ať zůstanu takový jaký jsem, dobrý člověk. Že jsem takový, co uvažuje srdcem a to je moc dobře, taky mi řekl, že vybral mě, protože člověk co je slabý ví jaké to je a brání ty slabší.

Dneska je den „D". Jedeme s agentkou Carterovou do čtvrti , kde jsem bydlel a moc dobře tam znal všechna zákoutí, „Tady mě zbili" řekl jsem „To jste nemohl utéct?" zeptala se mě agentka

„Jednou utečete a hned se objeví někdo jiný , problémům se nemá vyhýbat je potřeba k nim postavit čelem".

Dojeli jsme na místo, vystoupili před ošuntělým krámem. Já osobně bych tam dobrovolně nevešel. Agentka řekla asi heslo a majitelka nás pustila tajnou chodbou dál. Zastavili jsme se až před dvoukřídlími dveřmi, které nám někdo otevřel. Ocitli jsme se někde kde to vypadalo jako ve výzkumné laboratoři. Byl tu Howard Stark, plukovník z tábora a doktor. Ten ke mně přišel a řekl mi ať si sundám čepici, kravatu a košili.

Měl jsem si lehnout do něčeho, co vypadalo jako rakev. Přišel za mnou doktor „jak se cítíte?"

„Jako trpaslík"

„Nebojte, všechno dobře dopadne."

Trochu jsem zavzpomínal, jak jsme byli s Buckym na VÝSTAVĚ BUDOUCNOSTI. Tam jsem poprvé viděl Howarda Starka. Předváděl tam létající auto, takový nesmysl. No nic trochu jsem odbočil. Doktor mi píchl injekci a začal připojovat hadičky s modrou tekutinou. Docela to bolelo, ale dalo se ti snést. Zdálo se mi to jako hrozně dlouhá doba, začalo mě všechno bolet a tak jsem začal křičet, no co nikdo není hrdina. Slyšel jsem někoho, jak křičí ať to zastaví, ale křičel jsem . že to zvládnu.

Konečně byl konec a rakev se otevřela. Konečně trocha čerstvého vzduchu. Vše se povedlo. Přišel doktor „ Jak se cítíte?"

„Větší".

Někdo mi podal tričko, začínala mi být zima.

„To taky jste" řekl doktor s úsměvem.

Stal se ze mě vysoký svalnatý chlap, to , že jsem rychlejší , hbitější a mám i lépe vyvinuté smysli jsem přišel až později.

Peggy ke mně přišla a měla na tváři takový výraz, jako když Bucky uviděl hezkou holku. Vždyť už jsem se zmínil že s ženskýma nemám zkušenost. Plukovník co nás cvičil byl překvapený, že se to doktorovi povedlo. Zatím jsem byl jenom já sám vylepšený voják, doktor po pár měsících onemocněl a nechtěl, aby někdo jiný byl do jeho výzkumu zapojený, bál se o zneužití pro špatné účely.

S Howardem Starkem se z nás stali přátelé. Vyrobil mi uniformu, kterou jsem si sám navrhl, proč by ne, vždyť jsem chodil na uměleckou školu. Howard mi nabízel štíty, protože bez něj nedám ani ránu -obrazně. Ani jeden se mi nezamlouval, objevil jsem pod stolem kulatý štít, byl hrozně lehoučký.

„Co to je?"

„To je jenom prototyp."

„Ten se mi libí."

„Ten je z vibránia, je silnější než ocel a odráží všechny střeli."

„Proč už ho nemají všichni?"

„Ten kov je vzácný a mám ho jenom na tenhle ten štít."

Rok jsme s „ KOMANDEM" jak nás nazývali, prováděli záchranné akce, co se týče zajatých vojáků.