Kapitán chůva

Potopa

Probudil jsem se v pokoji, který jsem nepoznával. Rozhlédl jsem se a viděl na pravé straně okno, kterým proudilo denní světlo. Dále tu byla postel na které jsem ležel, vedle noční stolek a pod oknem stůl, na kterém stálo rádio. Z něj vycházel zvuk z nějakého zápasu asi baseball. Chvilku jsem ho poslouchal, přišel mi nějak povědomě. Chvilku jsem přemýšlel, vzpomněl jsem si, na tomto zápase jsem byl v květnu 1941. Do pokoje přišla nějaká žena.

„Dobré ráno, spíš poledne, kapitáne"

„Kde to jsem?"

„V nemocnici."

„Kde jsem opravdu?" Nervózně jsem vstal.

„Jaký je rok?"

„1944"

„To teda není, ten zápas byl v květnu 1941 a vím to, protože jsem na něm byl, tak se ptám znovu, kde to jsem?" Už jsem začínal ztrácet trpělivost.

Než stačila něco říct, tak jsem utekl z pokoje a cestou jsem srazil pár chlapů v černých oblecích.

Utekl jsem na ulici, bylo tu spoustu lidí, aut a na bud dobách zářily barevné nápisy.Otáčel jsem se na všechny strany s vírou, že uvidím něco známého a vida, uviděl jsem známou tvář. Blížil se ke mně doktor Erskin. „Dobrý den doktore, jsem rád, že je vám už lépe."

„Dobrý den kapitáne Regresi,ale obávám se, že si mě s někým pletete".

„Vy nejste dr Erskin?"

„Ano jsem, ale já jsem vašeho doktora vnuk „

„Můžete mi prosím říct, co je za rok?"

„Kapitáne, dlouho jste spal"

„Jak dlouho?"

„Skoro 70 let"

Nevěřícně jsem na něj koukal a mlčel.

„Jste v pořádku?"

„Ano, jenom jsem zmeškal rande", řekl jsem nevěřícně.

„Jak je možné, že jsem tak dlouho spal?" nedalo mi to a musel jsem se zeptat.

„ Při vaší poslední akci jste přistál na kře Ledového oceánu a ta se pod vámi propadla."

„To si ještě pamatuju."

„No a před rokem byla v oceánu přívalová vlna způsobená výbuchem podmořské sopky, která vás i s letadlem vyhodila poblíž výzkumné stanice, kde vás našli hned nám volali a tak jste tady."

„Jak to že vypadáte jako doktor za války?"

„Asi geny a mám i stejné nadání jako on".

„Váš děda byl moc fajn chlap."

„Děda po sobě nechal spoustu věcí je tam i jedna krabice pro vás, nikdy nevěřil, že jste mrtvý."

Pár týdnů jsem si v nemocnici ještě užil, dělali mi testy a tak, nic se nezměnilo, ani těch 70 let v ledu mi nijak neuškodilo.

Našel jsem si byt ve čtvrti, kde jsem dříve žil, moc se to tu nezměnilo, jenom domy byly opravené. Hodně jsem chodil do muzea, byla tam sekce věnovaná mě – teda kapitánovi Amerika.

Chodil jsem tam jako obyčejný kluk v brýlích a kšiltovce. Měli tam i staré dokumentární filmy a tak jsem se dozvěděl, co se stalo s Peggy.

Doktor mi přinesl dědovu krabici a v ní byly hotové poklady.

To co jsem se nedozvěděl v muzeu bylo v krabici. Novinové výstřižky co doktor schovával, byly o Peggy a její rodině. Po válce si vzala Howarda, ale moc dlouho spolu nebyli. Peggy jsem byl navštívit v nemocnici u Dr. Erskina. Na posteli ležela stará žena, ale pro mě to byla ta Peggy co jsem miloval za války.

„Jdeš pozdě," řekla mi.

„Ale vrátil jsem se."

To je dobře."

„Steve, mám na tebe jednu prosbu,jdi k mému právníkovi , tady je adresa, něco tam pro tebe je, já jsem vždycky věřila, že se jednou vrátíš."

���q��R

Kdyby jste měli nějaké připomínky, nebo názory, klidně pište.