Kapitán chůva

Operace

Uběhly tři dny a já byl s Gaby opět v nemocnici.

Položil jsem jí na nemocniční lehátko, byla tak slabá že už nemohla ani normálně chodit, tak jsem jí prostě nosil. Dělal jsem to rád.

Doktor jí napíchal do obou rukou injekční jehly, do kterých připojil hadičky, k jedné zapojil mojí krev, která se mi zdála být hustší a tmavší a k té druhé připojil světle fialovou tekutinu, ani jsem se neptal co to je, on je přece doktor a určitě ví co dělá.

„Tak Gaby a teď bych potřeboval, aby ses tak hodinu nehýbala."
„To nevydržím."

„Chceš dát malou narkózu?"

„Jo chci, bolí to." Řekla plačtivě, nemohl jsem se na ní dívat a radši odešel ven na čerstvý vzduch.

Po hodině mě našel doktor a řekl mi „Už má po zákroku, ale ještě spí, to ta narkóza. Pár dní si jí tu necháme pro jistotu na pozorování."

„Mohl bych tu zůstat ní?"

„Ale jistě, jen by bylo moudré zajet si pro maskování, nepoutejte na sebe prosím moc pozornosti."

„Ale jistě, promiňte, úplně jsem zapomněl."

Když už jsem byl doma, sbalil jsem pár věcí pro Gaby, hlavně knížky, ráda četla. Já si vzal skicák a pár tužek.

Celou dobu, co jsem seděl u její postele jsem kreslil. Na všech skicách byla ona, jak spí, nebo se usmívá anebo se mračí, když přemýšlí. Povídali jsme si nebo se dívali na televizi.

Skicák jsem před ní schovával, co kdyby se chtěla podívat.

Jednou se mnou chtěl mluvit doktor a tak jsem šel za ním. Jednalo se o malého chlapečka, co se se mnou chtěl vyfotit, byl tam dlouho, vyléčili ho a měl jít domů. Fotku udělal jeho otec a já se podepsal do notýsku.

Při cestě zpátky do pokoje jsem zahlédl Gaby oknem, jak si prohlíží skicák. Počkal jsem až se odkouká a teprve potom jsem vešel dovnitř.

Po dvou dnech dělali testy. Uzdravovala se celkem rychle, mělo to jen jednu vadu, vedlejší účinky to mělo na Gaby. Měla o trošku více vyvinuté smysly jako já, to se mi moc nelíbilo, přece nebude jako já? Ale co, hlavně že je zdravá, to je hlavní.

Krev je v pořádku, kosti zesílily, už by se lámat nemusely. To všechno, podle doktora způsobila látka v mé krvi.

Po týdnu už mohla domů, měla radost jak malé dítě o vánocích. Musel jsem se nad tím usmát.

„Čemu se směješ?"

"Ničemu."

„Nelži, stejně to neumíš."

„No dobře, tobě, jak se raduješ, že jedeme domů."

„Buď rád, už mě nemusíš nosit, můžu chodit sama."

„To je škoda, mě se to líbilo a hlavně jsem to dělal rád."

Gaby

Stevuv skicák jsem si prohlížena často, na všech obrázcích jsem byla já, ale vypadala jsem tam tak krásně.

Já toho chlapa prostě miluju, je na tom stejně jako já?

„Buď rád, už můžu chodit, nosit mě nemusíš?"

„Já to dělal rád."

„Tak když budeš chtít, nosit mě můžeš."

Rozzářily se mu oči, „Tak to beru, můžu už teď do auta?"

„Tak jo můžeš, a potom ještě doma z auta, mě se to taky líbí, když mě nosíš."

„To jako opravdu?"

„Ano."

Steve

Ta holka mě opravdu připraví o rozum.

Mé smysly mi naznačovaly, že nás někdo pozoruje, ale co je mi to jedno.

Už jsem se neudržel a dal Gaby pusu, oplatila mi jí, ani jeden jsme si v tu chvíli , že se líbáme na nemocniční chodbě. Někdo si odkašlal. „Jsem moc rád, že jste si konečně vše vyjasnily, ale myslím si, že doplníme papíry a vy už konečně pojedete domů, že?" byl to doktor.

„Ano, jistě."

„ Tak to bychom měli, za měsíc tě tu chci Gaby ještě vidět, budeš ještě odpočívat."

„Můžu chodit v lítacích botách?"

„No tak na to rychle zapomeň!"

Řekl jsem současně s doktorem.

„Steve buďte tak hodný a ty boty jí někam schovejte."

„Nebojte se, to udělám velice rád."

„Tím jsem si jistý."

Konečně jsme byly doma. Postavil jsem Gaby na zem a šel udělat něco k jídlu, měl jsem hlad.

„Co bys sis dala k jídlu?"

„Nevím, asi něco se zeleninou?"

Došel jsem k ní a dal jí ruku na čelo."Jsi v pořádku, není ti něco?"

„Ne, jsem v pořádku, proč?"

„Že chceš dobrovolně zeleninu."

„Hm to nevím, ale mám na ní chuť."

Budu se muset na to doktora zítra zeptat.

Byl večer a Gaby šla spát, popřál jsem jí dobrou noc a zůstal jsem ještě v kuchyni.