Ztracené město

Kapitola 2

           Hřebíčkové pole leželo hned za lesem. Obrovské trsy hřebíčku byly roztroušeny po celé planině. Ve větru visela až mírně odpudivá směs vůní. Jakmile člověk natočil hlavu na stranu, ucítí Úkrupové pupeny. Z druhé strany vás však vábila vůně Ibiškové kůry, další silná vůně, na kterou narazíte, patří Justýnovým květům. Toto jedinečné místo je jediné na světě. Je tak jedinečné právě proto, že zde rostou pohromadě rostliny, které jsou jinde nesmiřitelní rivalové. Uprostřed pole se vine úzká pěšina.

Klaudie dojde asi do poloviny cesty a pak zamíří přes pole mimo cestu. Procházela se po poli a hledala potřebné byliny.

Zastavila se před blankytně rozkvetlou rostlinou. Dřepla si k ní. Vytáhla z brašny břitvu a opatrně odřezala malá poupata. Poupata skládala na úhledně rozloženou látku. Ze stovky Měsíčníků vytékala zářivě bělavá tekutina. Asi 30 malých poupat bylo na šátku, když si Klaudie uvědomila, že na tomto keři už nezbyla skoro žádná poupata. Tak se rozhlédla kolem, aby našla další. Bylo jich tam spousta, jen se musela umět rozhlédnout.

Když bylo plátýnko plné, Klaudie ho svázala cípy k sobě a vytvořila tak váček. Párkrát prošla dva velké kruhy kolem posledního Měsíčníku. Bušinec se totiž vyskytuje nejméně 10-12 metrů od Měsíčníku. Bušincové kořeny totiž zadusily kořeny Měsíčníku.

Klaudie si klekla k Bušinci. Uchopila ho oběma rukama a prudce jím trhla. Celý stonek i s poměrně velkým kusem kořenů vyletěl ven. Klaudie si opět vzala břitvu a odřezala kořen od stromku. Pak vstala a vydala se opět směrem k pěšině. Cestou k lesu se Klaudie ještě musela zastavit u řeky.

Došla k řece a nadechla se vlhkého vzduchu. Uprostřed řeky rostla vrba s mohutnou korunou. Klaudie si sundala plátěné boty a vlezla s košíkem do vody. Voda byla studená a vysoká asi po kotníky. Klaudie si přidržovala sukni, aby si ji nenamočila. Došla až ke kořenům, kterých se zachytila. Vyšplhala po nich nahoru. Chytila se první svěšené větve a břitvou opět ořezávala květy. Za chvíli byl košík celý plný perleťových květů. Klaudie opět přešla řeku a usušila si mokré nohy. Nazula si boty a vydala se na cestu k vesnici.

Když procházela lesem, něco zaslechla. Bylo to zvláštní, znělo to jako praskání ohně, ale nikde nebyl vidět ani cítit kouř. Zavál silný vítr a za stromy opět padaly listy.

Z jednoho stromu spadl zelený lístek. Několikrát se ve vzduchu otočil. A při každé obrátce změnil barvu, až na zem dopadl jen prach.

Klaudie si promnula oči, jestli se jí to nezdá. Nezdálo, byl to prach. Klaudie celá vyděšená se rozběhla ke své vesnici. Netušila, co se děje. Ale v rychlém běhu se jí o tom ani nechtělo přemýšlet.