Ztracené město

kapitola 13

Najednou před sebou uviděli bránu. Byla také porostlá květy lilie. Brána byla dřevěná. Celé dveře byly posázeny zlatavými šupinami. Uprostřed dveří byl do dřeva vyryt symbol. „Přijde mi to povědomé," zamyslela se.

„Tak půjdeme dovnitř?" zeptal se Robin a vzal za kliku. Šlo to ztuha. Dveře byly zrezlé. Ale když je otevřeli, dostal se jim neuvěřitelný pohled.

Dveře vedly přímo na náměstí. Bylo obrovské, celé postavené kolem obrovské věže. Cesty byly vydlážděny bílým kamením. Domy byly postaveny ve zvláštním stylu. Každý dům měl velké podloubí. Byly nabarveny různými druhy barev. Kolem podloubí a oken měly domy štukování. Na štítu každého domu byl namalován nebo vytesán rodinný znak jejich obyvatel. Pod věží byla fontána. Voda z ní tryskala třemi proudy. Dopadala do kašny a stříkala na všechny strany. Spodní část kašny byla vydlážděna barevnými sklíčky. Sloup, ze kterého tryskala voda, znázorňoval dva bílé vlky obrostlé krystalovou lilii. Dva symboly Ranatenu.

Když to Klaudie viděla, nemohla uvěřit svým očím. Několikrát se otočila, jestli se jí to nezdá.

„Vypadáš jako bys spadla z višně," ozval se za nimi hlas. Oba se otočili. Uviděli Medarda a Leona. Oba seděli na lavičce u fontány.

„Jste tu trochu pozdě ne?" ptal se Medard.

„Vypadáte, jako byste si někde užili celkem dost zábavy," řekl Leon.

Klaudie a Robin se k nim rozběhli s velkou radostí, že jsou jejich přátelé naživu.

„Jak dlouho už tu jste?" ptala se Klaudie.

„Asi den. Neříkal jsem vám, snad abyste si pospíšili," zlobil se Medard.

„No za tu naši cestu jsme celkem dost bojovali s démony, tak promiň, že se nám moc nechtělo," škádlil ho Robin.

Medardovi zacukalo v oku. „Vy. Vy jste potkali nějaké démony. Proč jsem nespadl na druhou stranu?" naříkal Medard.

„Když už jste tady tak dlouho, našli jste něco?" ptal se Robin.

„No ne. Prohledali jsme to tu všechno. Ale nic." řekl Leon.

„Možná by mohla Klaudie použít opět své stopovací kouzlo," řekl a otočil se k místu, kde měla Klaudie stát.

„Kde ta holka je?" zeptal se nabručeně Medard. Všichni se teď rozhlíželi a snažili se ji najít.

Klaudie stála u věže a sledoval fresku na její stěně. Bylo na ní vyobrazeno město. Všechno to tam bylo nazdobené a nejspíš připraveno na velkou slavnost. A tam nahoře nad hlavami jim zářil jasně modrý krystal.

Klaudie tu fresku sledovala bez jediného mrknutí. Robin jí zamával před obličejem rukou, aby se probrala. Klaudie sebou škubla. Rozhlédla se, co se děje.

„Jsi v pořádku?" ptal se Robin.

„Jsem v pořádku, jen mě trochu zase bolí hlava. Ale zdá se mi, jako bych tu už někdy byla." odpověděla a opět se podívala na fresku.

„No jistě. Vždyť jsi tu žila tisíce let!" ozval se skřípavý hlas ode dveří tunelu.

Všichni se otočili. Stál tam Hugo. Za ním byli další dračí vrazi. Všichni měli vytasené meče.

„Co tím myslíš, vždyť přišla před chvílí," zareagoval Medard.

„Ne, to si jen myslíš. Ona tu už byla. Žila tu jen v trochu jiné podobě," řekl a ukázal na ni.