Ztracené město

kapitola 8

Když Klaudie otevřela oči, chvíli se jí točila hlava a trvalo, než se jí její rozostřený zrak vrátil do normálu. Jako první uviděla své ruce a v nich pohasínající krystal. Pak zvedla oči. Robin se opíral o starý ztrouchnivělý strom a pozoroval vrcholky před sebou. „Už ses probudila?" zeptal se, aniž by se na ni podíval.

„Ano. Omlouvám se. Měla jsem ti říct, co se stane," řekla provinile.

„To nic." otočil se k ní. „Musíme jít. Něco jsem tam zahlédl. Myslím, že tam jsou nějací démoni." Šel ke Klaudii a pomáhal jí vstát. „Musíme jít na východ. Bude to trochu těžší cesta, než bude mít Leon a Medard. Tak dávej pozor!" řekl a vyrazili. Klaudie rychle popadla tašku a šla za ním. Museli sejít ze Stromových vrchů, aby se vyhnuli přímé cestě, na které určitě hlídkovali démoni.

Toulali se ze Stromových vrchů a doufali, že si jich ještě nikdo nevšiml. Došli až ke Křišťálové řece. Klaudie nabrala do čutory vodu a podala jí Robinovi, aby se napil. Ten stál a rozhlížel se, jestli je někdo nesleduje. Když mu Klaudie dala čutoru do ruky, nejspíš ho to vytrhlo ze zamyšlení. „Díky," řekl a pořádně se napil.

„Nemáš vůbec zač," odpověděla mu Klaudie s úsměvem. „Je to to nejlepší, co pro tebe můžu udělat. Potom co jsi mě odstrčil z dráhy té trhliny." řekla již bez úsměvu. „Zachránil jsi mi život." Opět se otočila k řece, aby naplnila i druhou čutoru, když něco zaslechla. Prudce se postavila a zastříhala ušima. Když si toho Robin všiml, neváhal a zeptal se, co slyší.

„Myslím, že se k nám někdo blíží." Rychle zazátkovala čutoru a schovala jí do tašky.

„Možná, že to jsou nějací vesničany. Je tu nedaleko zemědělská vesnice." mínil Robin. Ale i on se už raději chytil za jílec svého meče připraven k boji. Na vrcholku před nimi se něco mihlo. Robin stiskl jílec svého meče ještě pevněji. Očekával boj.

Na vrcholku se objevila žena s trakačem a nůší na zádech. Na trakači bylo několik uzlíčků naplněných ovocem a zeleninou. V nůši to vypadalo stejně. Žena na sobě měla staré potrhané šaty. Přes hlavu měla zavázaný šátek. Když scházela z vrcholku, jeden z uzlíčků jí z trakače spadl a kutálel se dolů. Svalil se přímo ke Klaudiiným nohám. Když žena přišla ke křišťálové řece, oba si je změřila pohledem a pak řekla: „Asi jste čekali někoho jiného než mně." Žena si namočila ruce a opláchla si obličej. Klaudie se podívala na Robina. Všimla si, že stále drží svůj meč, nejspíš si to ani neuvědomil. Když si všiml Klaudiina pohledu, schoval svůj meč za plášť. Klaudie vzala uzlíček a dala ho ženě na trakač. Ta už stála připravena k odchodu. „Už se stmívá. A v těchto místech nechcete být sama. I když nejspíš umíte bojovat," řekla a zvedla trakač. „Pojďte se mnou! Můžete přespat v senorose."

Klaudie se podívala na Robina, jestli s tím souhlasí. Ten přikývl a následoval ženu. Cesta ubíhala velice rychle. Asi za 10 minut mohli být ve vesnici. Bylo tu pochmurno a temno. Když procházeli vesnicí, všechna okna se náhle zavírala a zastírala. Žena bydlela až na druhém konci vesnice.

Měla malý dům. Žena si sundala nůši a vytáhla z ní ovoce a zeleninu, které uložila do velkých červených misek. Pak vešla dovnitř a čekala, až vejdou i Robin a Klaudie. Uvnitř domu byla jen jedna místnost. Žena se posadila za stůl a čekala, až si sednou i oni. Když se posadili, Klaudie se zeptala: „Proč nám pomáháte?"

„Není obvyklé v těchto končinách a hlavně v této době potkat Anakyna a Litijku jak cestují společně." vysvětlila.

„Co se tady stalo?" ptal se Robin.

„Když Zanzibský kámen začal zářit, začali se objevovat démoni. Terorizují naší vesnici každou noc. Když potkají někoho venku, bez milosti ho zabijí. Vy nejste zdejší a nejspíš byste tam dlouho nepřežili." řekla svůj důvod žena. „Budete spát ve vedlejší budově, kam schováváme seno." Vstala od stolu. Podala jim kukuřičnou placku, aby se trochu najedli.

„To ani nechcete vědět, kdo jsme a jak se jmenujeme?" zeptala se Klaudie.

„Ne!! Nechci o vás nic vědět. Ráno odsud odejdete a už se nikdy nevrátíte." Řekla necitlivě žena a dodala. „Už se stmívá. Měli byste jít do senorosy."

Klaudie byla udivena. Takovou odpověď nečekala. Robin vstal od stolu a pokynul Klaudii, aby šla taky. Klaudie tedy vstala a následovala ho. Vešla do senorosy, ve které bylo uloženo seno. Kupky sena byly rozprostřené na podlaze. U stěny stál dřevěný žebřík, který vedl na horní část této budovy. Střecha byla trochu děravá, takže si Klaudie ustlala ve spodní části budovy. „Proč si myslíš, že s námi nechtěla mít nic společného?" zeptala se po chvíli mlčení Klaudie.

Robin, který byl opřený o dřevěný sloup podpírající horní část domu, jen šeptl: „Nejspíš se bojí těch démonů. Je to pochopitelné, že nechce mít problémy." „Asi máš pravdu." povzdychla si. Robin se na ni podíval a usmál se. „Čemu se tak směješ?" zeptala se.

„Musím říct, že jsem ti nikdy nevěřil, že umíš krystalovou magii," přiznal se. „Ale to, že ji umíš, nám dnes dost pomohlo. Zvlášť i něco jiného než jen vyvolání podivně zbarvených zvířat?" řekl, aby ji poškádlil.

„Ano. A za tu barvu nemůžu já, abys věděl." poučila ho.

„Ne? A kdo teda?" ptal se Robin a sedl si k ní na seno, aby jí lépe rozuměl.

„Každý krystal má jinou povahu. Na tom závisí barva kouzla nebo zaříkadla." vysvětlovala s jiskřičkami v očích. „Nedokázala bych ovládnout nebo využít krystal, co by se mi vzpíralo." řekla a sklopila hlavu.

„A umíš tedy i jiná kouzla, než jen to, cos vytvořila dnes?" zeptal se.

„Ano. Hlavně léčitelské a ochranné kouzlo. Bojová kouzla nejsou moje doména." dovysvětlovala smutně. Chvíli bylo ticho. Nikdo nekladl otázku a ani nepadaly odpovědi.

„Klaudie?" prořízl ticho Robinův hlas.

„Ano?"

„Odkud to všechno víš? A kde jsi vzala všechny ty krystaly?" ptal se vlídným hlasem.

Klaudie hleděla na své ruce, ve kterých držela pás plný různě barevných krystalů. Najednou se chytila za hlavu a zasténala.

„Jsi v pořádku?" zeptal se Robin.

„Ano. Jen mě bolí hlava." odpověděla. Robin se k ní posunul blíž a začal jí masírovat spánky.

„Je to lepší?" zeptal se po chvíli.

„Ano. Díky." odpověděla. Robin jí přejel jednou rukou do vlasů a podrbal jí za uchem.

„A teď tu odpověď. Ano?" řekl lačným hlasem.

„Nevím, odkud to vím. Od malička jsem uměla krystaly ovládat. A ty krystaly mi dala Kamila. Prý jsou od mých rodičů." řekla a vzdychla si.

„Od tvých rodičů? Jací byli?" ptal se zvědavě a snažil se, aby nebyl moc vlezlý nebo nenarazil na téma, které jí není moc příjemné.

„Já nevím? Nepamatuji si na ně." řekla smutně.

„To je mi líto. Klaudie." řekl soustrastně.

„To nemusí. Nevím, kdo byli ani kým byli. Nebolí to tolik, když jsem je nepoznala." dodala se smutným úsměvem.

Venku se už začalo stmívat. Začaly vycházet hvězdy a měsíc. Ještě chvíli si spolu Klaudie a Robin povídali a pak už ulehli ke spánku.