Ztracené město

kapitola 12

„Proč chce Zanzibský krystal, abychom je pozorovali. Mohli bychom je jednoduše zničit," řekl démon s trny na hlavě.

„Náš pán si to tak přeje, Juliusi, a ty nebudeš mít žádné námitky rozumíš!" řekl Hugo a chytil Juliuse pod krkem. „Vrať se ke svým mužům a přestaň mě otravovat se svými bláboly. A pokud jde o to, proč chce náš pán, abychom je sledovali... tak proto, abychom našli Větrnou báň. Oni nás zavedou na cestu do Ranatenu, kde moc našeho pána nesahá. A ovládneme to tam. Zničíme ten prokletý krystal a už se nebudeme muset ničeho bát," dodal nasupeně a odhodil ho. Julius se pokorně odkradl pryč.

Hugo sledoval Klaudii a Robina, kteří následovali krystal kyvadélka. A přemítal nad tím, co se stalo, když se vrátil do Zanziby.

Stál ve svatyni a podával hlášení. „Ten muž byl velmi zručným bojovníkem. A ta holka nevím, jaký druh magie to ovládá, ale vypadalo to, jako kdyby používala nějaké krystaly." vysvětloval.

„To je velice zajímavé," řekl zahloubaně. „A jak přesně jste je zničili?"

„Spadli z Hvězdného útesu," řekl.

„Nejspíš jsou mrtví. Pokud ta dívka opravdu ovládá krystalovou magii, tak je to přesně tak, jak jsem si myslel!" řekl a rozesmál se. „Kdo by řekl, že se přemění zrovna v litijskou dívku."

„Promiňte, pane, ale o čem to mluvíte?" nechápal Hugo. „Viděli jsme, jak spadli, tohle nemohli přežít."

„Ale ano, mohli. Nejspíš teď půjdou hledat Větrnou báň. A to je dobře." Řekl krystal a opět se jeho moc rozzářila.

„Tak proč jste je chtěl zastavit, když je dobře, že ji najdou?" Stále nechápal.

„Když ji najdou, bude otevřená a vy se tam budete moc dostat také. Ale když se tam dostanete, budete muset udělat jednu velice důležitou věc," začal vysvětlovat. „Ta dívka, která podle tebe použila zvláštní magii, tak tu, jakmile vstoupí do Ranatenu, musíš zabít."

„Dobře, ale proč jí nemáme zničit hned?" ptal se.

„Moc se vyptáváš, Hugo, prostě nedovol, aby si užila výhled na Ranaten," řekl. „A teď už běž, ať se vám neztratí!" zahromoval.

Hugo se zamyslel, vytrhl ho opět Julius. „Změnili směr, Hugo, měli bychom se přesunout blíže," řekl. Hugo jen přikývl a nasedl na svého vlkouna. Pak vyrazili za svou sledovanou kořistí.

# # # #

Kyvadélko stále měnilo směr jejich cesty. Stále byli na Stromových vrších, ale cesta, kterou šli, byla zvláštní. Zdálo se, že je kyvadélko vede jednou velkou oklikou. Najednou se kyvadélko zastavilo. Přestalo zářit a svěsilo se. Oba se rozhlédli, jestli neuvidí nějakou jeskyni, či něco jiného, co by mohlo vypadat jako vchod. Stáli na pusté části vrchů. Byla to kamenitá krajina s téměř žádnou zelení. Rostliny, které zde rostly, byly šedivé, téměř bez barvy.

„Já to nechápu. Něco by tu mělo být," zauvažovala Klaudie.

Robin se jen stále pečlivě rozhlížel. Hledal jakýkoliv náznak nesrovnalosti. Pak mu pohled upoutala malá rostlinka. Tato rostlinka byla jediná, která v této pustině měla barvu. Byla drobounká, jen malý výhonek.

Robin si k němu klekl, aby si ho prohlédl lépe. Stonek rostlinky byl dlouhý jen pár centimetrů. Měla tři světlé zelené lístky. V místě, kde vyrůstala, tak trochu zvláštně, jako kdyby byly vytvořena z vybroušených krystalů. Ale kdyby člověk nepřišel blíže, určitě by si myslel, že je to obyčejná rostlina.

Když si Klaudie všimla, že Robinovu pozornost upoutala tato rostlinka, šla se podívat, co to vlastně je. Prohlížela si rostlinu až s podivným zájmem.

„To je zvláštní," řekl zadumaně Robin, „nikde tu nic neroste, jen tahle podivná květina."

„Vypadá to jako Krystalová lilie. Prý to býval jeden ze symbolů Ranatenu, tedy alespoň myslím," řekla s úsměvem

„Možná, že to má být ta Větrná báň," poznamenal a zlehka se dotkl květu. Celá rostlinka se rozzářila. Začaly z ní vyrůstat výhonky.

Klaudie a Robin udělali několik kroků zpět. Celá lilie začala růst. Z jejích výhonků a listů se v půdě začaly tvořit obrazce. Prorývaly se do půdy a opět rostly vzhůru. Celý krystalový porost vytvořil v kamenné zemi průchod. Nejspíš tam byl velice dlouho, jen ho tam nikdo nehledal. Krystalová lilie stále rostla dál, jako kdyby celý tunel zpevňovala a zajišťovala.

Robin se do tunelu opatrně podíval. Nejdříve uviděl jen tmu, ale pak se na stropě tunelu rozsvítily malé liliové květy.

„Až po tobě," řekl Robin a pokynul jí, aby šla první.

„Ty se snad bojíš, Robine?" zeptala se a vešla do tunelu.

„Já? Ne." ohradil se. „Jen nemám moc velkou důvěru v tato krystalová kouzla." řekl opatrně.

„Ale jedno takové kouzlo tě přece dost nedávno uzdravilo," pozvedla obočí. „Tak pojď," šla rychlým krokem přes tunel.

V tunelu to bylo dost podivné. Po stěnách se plazily výhonky lilie. Na stropě tunelu visely rozkvetlé květy lilie, které vydávali jasně modré světlo. I přestože to vypadalo celkem normálně. Kamenné stěny, vlhko a chládek. Pak ale stěny začaly .... průhlednět. Začalo to vypadat jako by tam vůbec nebyli. Za nedlouho šli Klaudie s Robinem jen po světle.

Po nějaké době se Klaudie zeptala: „Myslíš, že tam Medard a Leon už budou?"

„Nejspíš ano. Ty útoky démonů nás dost zpomalily. A na ně tam nikdo neútočil." Zasmál se a chytil se za bok. „Nejspíš budou dost naštvaní, že přišli o tu zábavu."

„To nejspíš ano," souhlasila s úsměvem Klaudie.

Pak najednou Robin zvážněl: „Jen si říkám, jestli se ten krystal ukáže. Jestli ne, tak tato výprava byla k ničemu."

„Ale to k ničemu rozhodně nebude," zlobila se s předstíraným naštváním.

„Ne? A k čemu to tedy bude?" zeptal se Robin.

„Zjistili jsme přece to, že Litiové se o sebe taky umí postarat." řekla s úsměvem Klaudie.

„Ano to je pravda," souhlasil.