Ztracené město

kapitola 14

Moc se omlouvám že jsem teď dlouho nic nepřidala ale bylo toho teď moc školní výlet, akademie, závěrečné písemky...... Vždyť to sami určitě znáte. :D

Z právy o nalezení Ranatenu se šířily rychle. Zvláště potom, co zmizely ty hory, které krystal před lety vytvořil. Do města se opět vracel život. Lidé, kteří odtud před lety odešli, se vraceli domů i se svými dětmi a vnoučaty. Do města se po několika dnech dostala i samotná velká rada.

Na náměstí u Mílové věže přistála orlo-tygřice. V jejím sedle seděli všichni členové rady. Opatrně sesedali ze hřbetu orlo-tygřice. Když se dostali na pevnou zem, všichni členové rady mohli na okolních krásách oči nechat. Leon s Medardem je zavedli do velké síně, kde shromažďovali veškerá vědění a dějiny tohoto města. Byly tu knihy, svitky a spousta přemýšlivých kamenů.

„To je nádhera!" zvolala Elena. „Nedoufala jsem, že to ještě někdy uvidím."

„Celá vaše výprava splnila svůj účel," řekl Edgar. „Žádné nepřátelství mezi rasami jsme nikde nezaznamenali."

„A co Robin. Jak to, že tu není?" zeptala se Verona.

„Nejspíš bude na Mílové věži. Tráví tam teď hodně času," řekl Leon.

„Dobře. Myslím, že si s ním půjdu promluvit," řekla spíš pro sebe Verona a šla k Mílové věži.

# # # #

„Ještě kousek. Už jen dva schody," říkala si Verona. A už byla nahoře na vyhlídce. Výhled, který se jí naskytl, byl úchvatný. Viděla město z perspektivy, která se jen tak nenaskytne. Malby a reliéfy na domech byly viditelné i z této výšky. Různě barevné domy vypadaly úchvatně, tvořily skoro duhu.

Verona se rozhlédla, kde je Robin, ale nikde ho neviděla.

„Robine! Robine!" zavolala a čekala, zda se neozve. Ale stalo se něco mnohem lepšího. Ze střechy věže se zhoupl Robin. Byl celý rozcuchaný a pomuchlaný.

„Omlouvám se, Verono. Neuvědomil jsem si, že už dnes přiletíš," omlouval se Robin.

„To je v pořádku. Prý tu býváš často?" ptala se Verona.

„No ano. Nechce se mi odcházet." Vysvětloval.

„No jo. Klaudie tě asi trochu očarovala, co?" řekla a šibalsky se usmála.

„Ne. Jen je mi líto, že to skončilo takto," vzdychl si.

„Myslím, že tu pro tebe něco mám," vytáhla z brašny šňůrku, na které byl zavěšen krystal.

„Co to je?" ptal se nechápavě.

„Patřil Klaudii. Nosila ho pořád. Jenže noc předtím, než jste odešli na tuto výpravu, mi ho dala. Říkala, že ho nechce ztratit.

„A proč mi ho dáváte?"

„Říkala ti Klaudie, že má každý krystal svoji osobnost?" ptala se.

„No. Ano." řekl.

„Tento krystal měla na krku, když jí Kamila našla. Byla v něm schovaná její síla. Někdy v tu dobu, kdy porazila Zanzibský krystal začal zářit...." pokračovala. „Třeba je v něm teď ukryté něco jiného," řekla šibalsky. Pak se otočila a scházela opět na náměstí. Stoupla na první schod a ještě zavolala: „Zkus tomu krystalu něco říct. Třeba to, co bys řekl jí." Dořekla a pomalu scházela dolů.

„Mám mluvit s krystalem? Co bych řekl Klaudii. Jo?" přemítal si Robin instrukce.

„Tak dobře.... Klaudie je mi velice líto, že jsi se, musela v ten krystal změnit." Zhluboka se nadechl. Krystal několikrát zazářil. „Mám mluvit jako by tu byla, že? No, tak jo. Chtěl jsem tě dokonce pozvat na schůzku." říkal.

„Vážně?" ozval se hlas ze střechy. Pak se ze střechy vyklonila Klaudie. Robin se trochu vyděsil. Rozhodně nečekal, že to doopravdy vyjde.

„Co je? Vypadáš jako bys viděl ducha." řekla. Najednou něco zakřupalo. Klaudie začala padat. Robin se po ní natáhl a chytil ji za ruku. Vytáhl ji až na vyhlídkový balkón.

„Co to děláš?" ptal se Robin, „mohla jsi spadnout." Robin ji chytil za ruku a pevně ji obejmul.

„Omlouvám se. Nechtěla jsem tě nějak vystrašit," zašeptala.

„Tohle už mi nikdy neděle," řekl šťastně.

Klaudie se mu vykroutila z obětí a řekla: „Dle rozkazu, kapitáne." „A co bude s tou schůzkou?" ptala se.

„No tak pojď. Rád bych věděl, jak to, že když jsi tu ty, tak nezmizel krystal." ptal se.

„To je složité. Krystal má dvě části - srdce a sílu. Záleží na samotném vývoji krystalu, jak velká bude která část. Když jsem bojovala proti Zanzibskému krystalu, přenesla jsem srdeční část do toho malého krystalu na řetízku. A pak jsem musela už jen čekat." Řekla a pomalu šla za Robinem po schodech. Najednou se zastavil. Chytil ji za rameno a naklonil si ji k sobě. Políbil ji. Klaudie se trochu polekala. „Na tohle si čekala, ne?" ptal se. Klaudie se jen začervenala.

# # # #

Všichni oslavovali úspěch výpravy a úplně zapomněli na rozdíly, co měli. Všichni byli hned šťastnější. Nemuseli se řešit rozepře mezi rasami. Všichni žili v míru. V dalších letech se celý Darkos změnil. Rada přesídlila do Ranatenu, do kterého se začalo sjíždět stále více lidí. Tito lidé však nikdy nezapomněli na to, co Ranatenský krystal doopravdy znamená. A nezapomněli ani na to, co dokázal. Znamenal přátelství, které spojilo všechny rasy.

KONEC

Tak tohle je poslední část příběhu doufám že se líbila. Naviděnou příště. :D