Ztracené město

kapitola 6

Druhý den ráno se všichni sešli před sídlem rady. Připraveni na cestu se vším, co budou potřebovat. Leon měl za pasem dvě stříbrně se lesknoucí dýky. Jinak byl ve svém zeleném oblečení jako včera. Vedle něj stál Medard se svým těžkým kladivem a něčím, co připomínalo helmu na hlavě. Robin měl za pasem svůj meč. Byl zahalen opět do svého kápě svázaného stříbrnou sponou. Klaudie byla oblečená v tom, co měla i včera. Až na to, že měla kolem pasu ovázaný pásek látky s kapsičkami. V každé kapsičce se jí třpytil jeden krystal. Přes rameno měla přehozenou svoji tašku s trochou jídla. Před sídlem rady také byla orlo-tygřice. Asi dva metry vysoké zvíře s oranžovo-černou srstí. Její tělo bylo skoro větší než celá plocha před sídlem rady. Orlo-tygří křídla měla složená za zády a čekala, až na ni její cestující nastoupí. Toto stvoření je mělo dopravit na začátek jejich cesty. Před Stromové vrchy. Orlo-tygřice patřila Veroně. Také to byla jediná osoba, kterou orlo-tygřice poslouchala. Verona už seděla na orlo-tygří šíji a čekala, až nastoupí ostatní. Když šla Klaudie kolem orlo-tygří hlavy, tak sebou orlo-tygřice trhla. Dobře ji znal. Donesla ji sem z její vesnice. Klaudie ji pohladila po čumáku a řekla: „Moc se nepředváděj, Traxi. Mám takový dojem, že těm pánům se ten let i tak moc líbit nebude." Orlo-tygřice si jen odfrkla a hned vyžadovala další pohlazení. Klaudie jí ještě párkrát prohrábla srst a šla se posadit mezi její křídla. Kolem orlo-tygřice postupně prošli všichni členové výpravy. Všechny si je Trixi očichala a čekala, až se usadí. Mezi křídly orlo-tygřice bylo umístěno velké sedlo, kde se všichni usadili. Pak orlo-tygřice vzlétla. Nejdřív letěla prudce vzhůru, aby nabrala výšku. Potom už letěla rovně a klidně.

Klaudie seděla úplně klidně a hleděla na modře rozzářené nebe. I Leon a Robin si let očividně užívali. Jen Medard se křečovitě držel okraje sedadla a let si očividně vůbec neužíval. Klaudie sledovala ubíhající cestu a ani si nevšimla toho, co se za ní vzadu děje.

„Ty se bojíš výšek Medarde?" zeptal se Leon.

„Jsem přece Gron. Nepatřím do vzduchu. Mám rád, když mám pod nohama pevnou půdu," řekl Medard. „Jestli s tím máš ale problém, vyřídíme to až na zemi," řekl, aby si Leon nemyslel, že když mu není dobře, tak si z něj může dělat legraci.

„To je mi jasné. Jen klid, máme spolu přece vycházet," pověděl Leon, ale přesto se neubránil úsměvu.

Medard se podíval na Robina a zeptal se: „Na co se tam pořád díváš?" Mířil tím na to, jak pořád sledoval hory, ke kterým se přibližovali.

„Nevím, o čem to mluvíš. Jen si užívám výhled," odbrkl Robin a ani na chvíli nespustil oči z toho směru. Ani jeden ale nevěděl, na co se to přesně dívá. Robin přejížděl pohledem přes modré nebe siluety hor a vždycky se mu pohled alespoň na pár vteřin zastavil u Klaudie. Najednou se otočila, podívala se na všechny a řekla s úsměvem: „Za chvíli budeme přistávat. Chyťte se něčeho!" Řekla to právě včas, protože orlo-tygřice začala prudce klesat. Vítr hučel kolem uší, ale i mezi tímto hučením byl dobře rozeznatelný Medardův řev.

Když konečně přistáli, chvíli byl klid, ale pak se Verona rozesmála. Klaudie se opět otočila k ostatním a v tu chvíli se rozesmála. Medard se držel zuby nehty okraje sedla, jako by to byla jediná skutečná věc. Leon se nejspíš nestihl chytit, takže se válel na konci sedla přimáčklý na jeho okraji. Robin vypadal v celku normálně, jen v jeho výrazu bylo znát překvapení. „Už se můžete hýbat."

Když sesedli z orlo-tygřice, první věc, co udělal Medard, bylo, že si lehl na zem a válel se v hlíně, dokud ho Leon nepožádal, aby toho nechal.

„Je mi jasné, že létání zrovna nemáte v lásce. A omlouvám se za to prudké přistání. Trixi se trochu předváděla," omlouvala se Verona. „Než vyrazíme dál, chci, abyste věděli, že vám všem věřím. A určitě tu máte všichni být. Jen musíte být silní." Verona se je tímto proslovem snažila nejspíš trochu uklidnit a možná se pro jistotu i rozloučit. Pak nasedla opět na Trixi a odletěla.

„Tak půjdeme?" zeptal se Robin a pomalu stoupal po pěšině. Ostatní ho jen mlčky následovali do výšky.

# # # #

Na vrcholku Zanziby byla svatyně, kterou před tisícem let postavili lidé nebo démoni uctívající Rudý žhnoucí kámen. Svatyně byla poničena a všude byly rozvaliny její původní krásy. Obrovský podstavec, na kterém byl uložen onen Rudý kámen. Kámen byl veliký minimálně jeden metr vybroušen do úžasného tvaru se zašpičatělými konci. Rudá záře, která z něj vyzařovala, byla zvláštní. Nejtmavší odstín rudé byl v jeho středu, jak se ale přecházelo dál k okraji, jeho světlo a barva slábly. Toto byl důkaz, že může svoji sílu ještě mnohokrát rozšířit.

Do svatyně vstoupil rázným krokem jakýsi démon. Měl tělo muže, ale místo normálních rukou měl obrovské paže posázené bronzovými dračími šupinami s drápy. Šupiny byly postříkané rudou, již zaschlou krví. Na tak strašné tváří tohoto démona bylo něco, čím se od ostatních velmi odlišoval. Dříve měla jeho tvář nejspíš tvar roháče s nosným bodcem a tykadly. To se ale všechno změnilo. Teď měl tvář až k lícním kostem ošupinatělou a bronzově lesklou, tedy spíše zašedlou. Z úst mu trčely hrozivé tesáky, a když dýchal, třely se mu o sebe, až vydávaly hrozivé skřípání. Každé oko tohoto démona bylo jiné, jedno zlatě zářilo a to druhé bylo černé jako uhel. Přes hlavu měl ovázaný šátek. Změnu tohoto roháčovitého démona způsobil zřejmě ale neuvěřitelná fakt. Démon zabil a pak vypil krev Bronzového draka. Změna mrtvoly draka byla ve velmi pokročilém stádiu, takže tento cíl provedl asi před dvěma týdny. Až dosáhne proměna tohoto démona vrcholu, bude mít i blátovitá křídla. A kdo ví, jaké jiné schopnosti. Zabít Bronzového draka muselo být extrémně těžké. Jsou to většinou klidná stvoření, ale když na ně zaútočíte, jsou to ti nejnebezpečnější tvorové na světě. Zvláště ti bronzoví.

Démon poklekl před kámen a řekl vrzavým hlasem:

„Pane, naše hlídka u Stromových vrchů hlásí, že rada nejspíš poslala skupinu bojovníků, aby našla Ranaten. Přesně podle proroctví." Z krystalu se ozval dunivý hlas: „Kdo je v té výpravě?" ptal se.

Démon klidně odpověděl: „Jeden Forland, Gron, Anakyn a ta lithijská dívka."

Najednou zazněl dunivý smích: „To si vážně myslíte, že ty jejich hrdiny nechám projít tak snadno?" položil řečnickou otázku sám Rudý krystal.

Na povrchu krystalu se dvakrát zablýsklo. Jeho rudý střed svoji sytou barvu rozšířil o kus dál. Pak se země roztřásla. Bylo slyšet hrozivé dunění a padání kamenů. Po pár minutách toto běsnění ustalo. Dračí démon stále pokorně klečel před krystalem.

„Podívej se z okna Hugo a řekni svým mužům, ať si nedělají naděje, že by si někoho z těch hrdinů mohli podat!" rozkázal krystal.

Když se Hugo podíval z okna, viděl obrovitou trhlinu. Trhlinu, která rozdělovala Stromové vrchy. Část vrchů blíže k Zanziby byla posunutá níže než ta vzdálenost. Mezi tímto sestupem byla hluboká ohnivá propast.

„Úžasné kouzlo pane!" zvolal Hugo s úžasem. „ Ale raději řeknu mým mužům, aby prošli okraj trhliny. Jen pro jistotu," chtěl se ujistit Hugo.

„Když myslíš?" řekl opět krystal a už jen mlčel. Hugo tedy odešel za svými muži, aby jim oznámil úkol.