Ztracené město

kapitola 11

        To co uviděl, bylo děsivé. Všude kolem nich byla dračí těla. Hlína tam byla smažená krví. Všichni draci na sobě měli jasné znaky po velkém boji a teroru, který prožili. Všechna z nich byli spoutáni ohromnými řetězy. Měli zlámaná křídla. Klaudii to vlilo slzy do očí. Dívala se na tu hrůzu s otevřenou pusou. Slzy jí stékali po tváři. Robin jí podrbal mezi ušima. Klaudie se k němu otočila a objala ho. „Jak to mohl někdo udělat?" řekla a vzdychla.

„Ti démoni, co na nás před chvílí útočili, vypadali, jako by získali sílu právě z dračí krve." řekl a vzdychl si. „Musíme jít. Medard a Leon na nás už určitě čekají nebo už mají velký kus cesty za sebou." Řekl a podíval se jí do očí. Ona se ale odvrátila. Zvedl ji bradu a řekl: „Čím dříve budeme v Ranatenu, tím dříve ti démoni přestanou terorizovat vesnice a zabíjet další draky. Ano?" zeptal se. Klaudie jen přikývla.

Opatrně procházeli mezi dračími těly. Na druhé straně strže bylo schodiště vedoucí vzhůru. Pod schody leželo schoulené dračí tělo. Když kolem něj procházeli, bylo vidět, že se tento drak pokoušel něco chránit. Byl schoulený kolem velkého dračího vejce. Ono vejce bylo tmavé. Kdyby na tuto dračí kolonii démoni nezaútočili, tak by se z toho vejce zrodil mladý drak. Klaudie a Robin stoupali po schodech. Najednou se Klaudie zastavila. Podívala se na všechnu tu hrůzu. Vytáhla z kapsy krystal, který předtím použila v boji. Zvedla ruku s krystalem a vyvolala světelné motýly. Celé hejno se posadilo na bezvládné dračí tělo a zůstali nehybně sedět.

„Co jsi to udělala?" ptal se zvědavě.

„Je to projev úcty a slyšela jsem, že krystal z Ranatenu umí léčit a obnovovat ztracená přátelství. Možná by je dokázal oživit." řekla. Otočila se na patě a šla s Robinem výš. Když vyšli až nahoru, Robin se otočil a šel opačným směrem, než měli jít.

„Kam to jdeš? Máme jít přece opačným směrem," usměrnila ho a rozběhla se za ním.

„Ne. Teď už nejdeme na Stromový vrch. Nebude se tam dát projít. Nejspíš i tam dosahuje ta trhlina, co nás oddělila od ostatních," řekl a šel dál.

„Dobře, tak proč se nás snažili zastavit, když se tamtudy nedá projít?" ptala se zmateně.

„Protože ví, že když zjistíme, že to tudy nepůjde, tak se vydáme na Větrnou báň. A tam už síla Zanziby nesahá." řekl.

„Ano. O tom jsem slyšela. Je to cesta, kterou z Ranatenu vytvořil krystal, aby se lidé mohli dostat z pasti, kterou sám vytvořil." řekla zamyšleně. „Ale nikdo neví, kde je," namítla.

„To ano. Jenže je to kouzlo vytvořené krystalem. Takže bys ho mohla najít," řekl a otočil se k ní. „Kdybychom Větrnou báň našli, dostaneme se do Ranatenu bez dalších problémů," vysvětloval. Klaudie přikývla. Vzala si jeden z krystalů a přivázala ho na provázek. Druhý konec provázku držela zapletený mezi prsty. Zhluboka se nadechla. Něco zamumlala. Pak švihla rukou dopředu. Kámen se rychle roztočí. Pak se začal jen pomalu klimbat, až se zastavil. Ukazoval jasný směr.

„Tamtudy!" ukázala stejným směrem jako kyvadélko.

„Dobře. Tak jdeme!" zavelel a šel směrem, které ukázalo kyvadélko. Kyvadélko ukazovalo dolů. Měli opět sejít.