Ztracené město

Kapitola 1

Tohle je příběh který napsala moje sestřička. Doufám že se vám bude líbit. Mě se líbí moc, ale ráda bych slyšela váš názor.

Kdysi dávno se na této planině cosi ztratilo. Vypráví se o tom příběhy, které děsí i ty, co jsou od tohoto místa na míle daleko. Jsou to příběhy zahalené tajemstvím, ale i nadějí lepšího zítřka. Stařešinové je vyprávějí malým dětem. Všichni v Datkosu je znají. V jedné vesnici blízko Hřebíčkového pole ještě lépe než kdekoliv jinde. Stará Kamila je právě vypráví mladým výrostkům Litiů.

Lithiové jsou mimořádná stvoření podobná lidem, kteří se ovšem liší tím, že mívají zvířecí uši, oči, někdy získají po svých duchovních zvířecích strážcích dokonce ocas nebo jiné věci.

„Drahokam, jenž byl umístěn na vrcholku Mílové věže, párkrát zablikal. A jakoby nespokojen s chováním lidí, již se u sídlili pod jeho světlem, se rozhod odejít. Vyletěl vysoko vzhůru a daleko od tohoto místa. V tu chvíli se les kolem města rozšuměl a uzavřel město ve stromové plástvi. Celá plástev po zadunění silného větru zmizela i s obyvateli města." Vždy když to Kamila dopoví, rozhlédne se a pokračuje v závěrečné fázi příběhu. „Říká se, že kámen dopadl a že ho jednoho dne bude svět potřebovat tak zoufale, že se i přes všechen strach a neshody při jeho hledání spojí všechny národy, co tu v Darkosu jsou." Dokončila příběh a čekala, co na to děti řeknou. Ty jen s otevřenou pusou zíraly na starou dámu v barevném rouchu.

Děti seděly v kruhu a očividně se bály něco říct. Najednou přistoupila ke staré šamance dívka. Měla hnědou sukni s vysokým rozparkem na obou stranách. A pod sukní kalhoty z nějaké zašedlé látky. Halenka s širokými rukávy obšitá červenou stužkou na hnědé látce. Dívka měla bílé vlčí uši a ocas. Bílé uši jí doslova zářily z hnědých vlasů.

Nejspíš tím svým příchodem přerušila myšlenkové pochody dětí. Všichni na ni teď zírali a čekali, co se dozví. Všichni věděli, kdo ta dívka je. Byla to Klaudie. Kamilina chráněnka a nadaná učednice.

„Co se děje Klaudie?" zeptala se Kamila.

„Jen mě napadlo, jestli se mnou nebude někdo chtít jít na Hřebíčkové pole. A pomoct mi nasbírat bylinky," řekla a přívětivě se na děti usmála. Z kruhu se ozval pohrdavý hlas: „Vždyť tam roste jen hřebíček. Nic jiného a navíc to bude jen nuda a ztráta času." Chlapec, jenž tento proslov pronesl, byl malý hnědooký kluk s hadíma očima. Byl to syn zástupce starosty vesnice.

„To není ztráta času," řekne klidným hlasem Kamila. A začala vysvětlovat, jak to je ve skutečnosti důležité. „Kdyby tady Klaudie nechodila, vždy když mi nějaká bylinka dojde pro jinou, nejspíš bych si pro ni nemohla dojít sama. Jsem už moc stará. A kdyby to nedělala, tak bych nemohla nikoho z vás vyléčit, když je to potřeba." Dopověděla a s přívětivým úsměvem pokračovala: „A co se týče toho, že na Hřebíčkovém poli rostou jen hřebíčky. Tak to není pravda. Roste ho tam vážně spousta, ale je tam i mnohem víc druhů rostlin. Takže máte nějaké otázky?" zeptala se Kamila s úsměvem.

Nikdo nic neříkal. A tak Kamila pokynula dětem rukou, že mohou odejít. Děti vstaly a odešly. Klaudie pomohla Kamile vstát a pak ji podala hůl.

„Co všechno mám nasbírat?" zeptala se Klaudie, když šla s Kamilou k jejímu domu.

„Trochu Měsíčních poupat, Kořen Bušince a okvětní lístky Perlové vrby," řekla Kamila a podala Klaudii košík. „To je asi vše." Dodala a vešla do svého domu.

Klaudie tedy vyrazila směrem k Hřebíčkovým polím. Slunce nebylo moc vysoko, ale i tak si musela pospíšit, aby se stihla vrátit před západem slunce.

Procházela přes les a kolem vesnice. Ve vzduchu byla cítit pryskyřice a pyl ze stromů. V šumění lesa a skřecích zvířat bylo krásně a klid. Na prašné pěšině, po které Klaudie šla, bylo spadané listí Bělicových smrků. Vypadají jako tři jehlice, mezi kterými je napnutá látka. Listy byly různých barev a tvarů. Klaudie si vzala jeden červený a dva žluté listy. Zavázala je k sobě stonky a dala si je za ucho.

Pokračovala po cestě a pozorovala přírodu kolem. Peprmintová tráva pod stromy zářila pastelově zelenou barvou. Různé druhy Bělicových stromů a malých Jehlanů. Hřebíčkové pole nebylo daleko od vesnice Litiů, takže si Klaudie cestu moc dlouho neužila.