Osamělá A Špatné Přátelství [DOKONČENO]

Kapitola 8.

Dnešek probíhal úplně normálně. Až na oběd. Přišli jsme s Petrou, Janou a zbytkem naší třídy do jídelny a Martina s Viktorií už tam byly. Šli jsme k výdejnímu okénku a při tom na nás ty dvě pořád divně civěly. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet a nebo co se mi tím Martina snaží říct. Na oběd bylo maso a salát z kapusty, takže to bylo hnusný a jedinému člověku, kterému to chutnalo od našeho stolu byla Petra. Takže já, Jana a Týna (sedává s námi, i když je o rok starší) jsme neměly co dělat a jediná zábava bylo počítat, kolikrát se na nás Martina s Viktorií podívají.

Po deseti minutách jsme napočítaly neuvěřitelných 76!!!

Po chvíli už toho nechaly a šly odnést zbytek oběda, co nesnědly.

Když vycházely z jídelny a prošly okolo nás, Viktorie se na mě otočila a zařvala na mě přes celou jídelnu: ,,Aby ti ty oči nevypadly!"

Nechápavě jsem na ni čuměla a Viktorie se začala smát jako šílená.

Když jsme vyšly po obědě ze školy, Martina a Viktorie nám stály v cestě, kterou s Janou chodíme domů.

Zbyly nám dvě možnosti:
1) Projdeme okolo nich.
2) Obejdeme celou školu.

Vybraly jsme možnost 1) a to jsme neměly dělat.

Hned jak jsme došly metr před ně, se mě Martina výhružným hlasem zeptala: ,,Co to mělo jako znamenat?" a já jí na to s klidem odpověděla: ,,Bych se na to měla zeptat spíš já tebe, ne?". Hned jak jsem to dořekla mi Viktorie vlepila facku až jsem se otočila o 45°. Jana ji to chtěla vrátit a kopla ji do holeně. Viktorie zavýskala.

Pak jsme na sebe začaly řvát sprostá slova, jenže problém byl v tom, že kdykoli jsme s Janou něco zařvaly, tak na nás Viktorie zaječela: ,,Držte huby!!!"

Tak jsme je tam nechaly stát a šly jsme domů. Co jsme si všimly až po chvilce bylo, že Martina, Viktorie a ještě pár dalších holek z jejich třídy jdou celou dobu asi dvacet metrů za námi.

Jen co jsme si jich všimly, začaly na nás všechny řvát sprostá slova a proč na ně čumíme.

A pak to přišlo. Jana už to nevydržela a aniž by se otočila, ukázala na ně dozadu prostředníček tak, že ho zvedla nad hlavu, aby ho vyděly.

A mě nenapadlo udělat nic lepšího, než udělat to samé.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Můj první prostředníček, který byl tam, kde ho dotyčný mohl snadno vidět. Nad mojí hlavou. Navíc to byl prostředníček na mou bývalou nejlepší kámošku a (abych to řekla slušně) holku, kterou celý druhý stupeň naší školy nenávidí.

A upřímně jsem byla ráda, že jsem to udělala. Divně mě to hřálo u srdce, abych pravdu řekla.

Asi v půlce cesty domů se ty holky z jejich třídy otočily a šly zpátky.

Po cestě jsme se na to s Janou snažily zapomenout a mluvit o něčem jiném. Ale nešlo to. Pořád jsem na ně musela myslet.

Najednou jsem byla na Martinu naštvaná jako nikdy dřív.