Osamělá A Špatné Přátelství [DOKONČENO]

24.

Strašně se omlouvám, že kapitola vychází až po dvojnásobku určeného času, ale zato je tu rekordně nejdelší díl vůbec.

Tak už se do toho pusťte

Když jsem přišla k domovním dveřím nahodila jsem svůj nejsmutnější, ale přesto ne nejubrečenější výraz, co jsem měla a zazvonila na zvonek.

Přišla mi otevřít máma a táta šel směrem od kuchyně pomalu k nám.

,,Tak jak to dopadlo?" zeptala se máma. ,,Hhhhm." zakňourala jsem, i když jsem se snažila moc nerozesmát. ,,Ajéje." řekla máma a zadívala se do stropu. ,,Tak říkej." ,,Čtyři dvojky." zakňourala jsem a na rozdíl od mamky jsem se podívala do země.

,,Ale vždyť to nevadí, čtyři dvojky je pořád hezký vysvědčení a průměr máš navíc taky, ne?" zeptal se táta. ,,Jo." ,,Tak vidíš a nebreč. Řekl mi ještě táta a odešel do kuchyně. Mamka se na mě otočila a usmála se na mě. Nebyl to ale úsměv radosti. Ale spíš smutku a zklamání.

Následovala taťku do kuchyně a já se šla přezout.

Když jsem přišla za nimi do kuchyně, usmála jsem se a řekla rozhodně ,,A ještě něco důležitého se stalo... já mám jen jednu dvojku!" řekla jsem a začala se potichu smát, měnící se na hlasitější smích.

,,Ty jsi teda ...." neodpustila si mamka a spolu s taťkou se začali smát taky.

,,Tak ukaž." řekl mi taťka a já mu podala vysvědčení. ,,No krásný to máš." pochválil mě taťka a trošku pootočil papír, aby na něj viděla i mamka.

Oba se pak ještě chvíli dívali do papíru a usmívali se.

,,Takže za moc hezké vysvědčení bude moc hezká odměna." ,,Jupí, ale nejdřív si musím něco zařídit." ,,Tak ti dáme alespon jeden dárek." řekla mamka a taťka vytáhl z podstolu ... můj vlastní pennyboard.

Vzala jsem si ho, poděkovala a pečlivě si ho prohlédla. Měl neonově oranžové prkno a lehce neonová zelená kolečka. Přesně tak, jak to mám ráda.

Ještě jednou jsem upřímně poděkovala a s pennyboardem v ruce jsem vyběhla z vchodových dveří.

Položila jsem si penny na zem a pomalu se rozjela. Jezdit jsem se částečně naučila na Martininým pennyboardu, takže jsem se ani moc nebála.

Strčila jsem si sluchátka do uší a poslouchala tichou melodii začátku písničky Love me like you do.

Když jsem přijela k předem určeného místa, uviděla jsem mého nejmilejšího kluka pod sluncem. Dalo by se říct, že se stal mým strážným andělem, už od našeho seznámení ;) .

,,Tak co? Zbaštili ti to?" ,,Jo, vůbec tomu nechtěli uvěřit, ale pak se začali smát." Odpovedela jsem a usmála se. ,,Ty jsi číslo!" Zasmál se.

Pak mě lehce políbil na čelo a do vlasů. ,,Tak jdem?" ,,Jo" odpověděla jsem rozhodně a vyrazili jsme. Cestou jsme si povídali o všem možném. O škole, o vysvědčení, o známkách, prázdninách a přátelích.

,,Jak to teda teď vůbec máš s těmi tvými kamarádkami?" ,,A víš ty, že já ve skutečnosti vůbec nevím." přiznala jsem.

,,S Janou a Týnou si rozumím, myslím, víc než dobře, Martina si našla novou kamarádku, jako náhradu za Viktorii a Petra ... s Petrou je to prostě těžký."

,,Fakt? Nepřišlo mi, že tě to nějak trápí." ,,Já ani nevím, co si o tom mám vůbec myslet. Ale to je jedno. Díky, že se staráš, ale já nějak nemám náladu se o tom bavit. Jo? Prosím." ,,Dobře, když tě to uklidní." usmál se a vzal mě kolem ramen.