Last first kiss

1. část

1. část

Jmenuji se Stella Minstonová. Je mi 18 a bydlím s mámou a mými dvěma sestrami v Anglii v malé vesničce jménem Wichford. Táta s námi nebydlí, protože si s mámou moc nerozuměli a tak se odstěhoval do Birminghamu. Vůbec ho nevídám ani na Vánoce se neukáže. Máma říká, že je to tak lepší. Odstěhoval se od nás když mi byli 4 roky a moc si na něho nepamatuju. Měla jsem staršího bráchu, ale umřel, když mi bylo 8, při autonehodě. S bráchou jsme si hodně rozuměli. Chodíval se mnou hrávat baseball na hřiště do nedalekého města Ely. Říkával, že baseballové hřiště je nejlepší místo na přemýšlení. Někdy se tam utíkám schovat před problémy. Od doby co umřel baseball nehraju, přestal mě bavit a už v něm nevidím smysl mého života. S mámou jsme spálili všechny fotky, které  byly s bráchou citově spojené a domluvily jsme se, že o tom nebudeme mluvit. Moje nejmladší sestra Michell v tu dobu ještě nebyla na světě a proto o něm nic neví. My se starší sestrou a s mámou jsme se domluvily, že to tak bude lepší a ,že jí řekneme až bude starší o klukovi jménem Joe, který je údajně její brácha. Starší sestra Lucy před 2 lety bojovala s vážnou nemocí, ale překonala ji. Chodívala jsem na návštěvu do nemocnice a hrávala jí na kytaru. Společně jsme skládali písničky, které asi nikdo nikdy v životě neuslyší. Na kytaru hraji už od 6 let, brácha mě to naučil. Hrozně se mi líbilo když mi před spaním hrával písničku od Oasis-Wondervall, abych usnula. Hrozně moc mi chybí a přála bych si vrátit čas, aby tady byl s námi a my nemuseli dělat jako by nikdy neexistoval. Za pár dnů jsou letní prázdniny a protože budu mít na vysvědčení jenom dvě dvojky mamka slíbila, že můžu jet s mojí nej kámoškou do Londýna. My s Christý to plánujeme už od 12 let, že se tam jednou pojedeme podívat. Christý Woodsová je moje nej kámoška asi už od školky. Naše mamky se spolu někdy scházejí na čaj a povídají si. Moje mamka bere Christý jako součást naší rodiny a mě bere její mamka jako součást jejich rodiny. Jsme jedna velká rodina. Naše mamky moc ten Londýn nechtěly připustit, ale nakonec jsme je přemluvili. Na to, že je nám už 18 mají o nás pořád strach. Mám v Londýně sestřenku. Moc o ni nevím, nikdy jsem ji neviděla, ale mamka to domluvila s ní, že budeme na ten měsíc u ní……….