Last first kiss

10. část

10. část

Stell už je prostě taková a asi je to i tím, že skupinu One Direction moc nemusí… no né že nemusí ona je přímo nesnáší“ začala jsem se smát, protože jsem si vzpomněla na to jak o nich Stell řekla, že kdyby ego kvetlo, tak vypadají jak jarní louka. Už jsme se skoro blížili k domu, když právě začalo pršet „doufám, že už je Stell doma“ nadhodila jsem když jsem viděla ztékat kapky vody po skle. El se jen usmála a zajela do garáže. Rychle jsme vběhli do domu, svlékli jsme se, vyzuli a šli se osušit. Lilo tam jak z konve i za tu chvilku jsme dokázali promoknout. Vyšla jsem po schodech a šla se přesvědčit jestli už je Stell doma. No naneštěstí doma nebyla. Rychle jsem seběhla dolů za El a začala jsem panikařit „Stell se ještě nevrátila!! ...ona se určitě ztratila a teď tam někde mokne“ „prosimtě Chris uklidni se… Stella není malá ona to zvládne“ chytla mě za ruku a táhla do obýváku „tady si sedni a budeme se spolu dívat na nějaký filmík, neboj Stell bude doma co by dup“. Poslechla jsem ji sedla si a El tam zapla nějaký film. Pořád se, ale o Stell bojím, jednou se ztratila i v Supráči. Doufám, že má El pravdu.

Pohled Stell:

Jsem tak vytočená, myslí si, že je bůhví jaká celebrita a že po jeho sladkém pohledu hned roztaju??? Tak to se, ale plete. Nejsem jako ty ostatní holky, které udělají cokoliv aby ho jen viděly. Je to prostě další superhvězdička, která ani neví kolik stojí obyčejnej rohlík. Tyhle prázdniny si chcu naplno užít a né abych tu lítala za nějakým egoistickým výrostkem, po kterým touží každá holka. Nejlepší bude když na to zapomenu a už ho nikdy neuvidím… Jej ani jsem si nevšimla, že při mých myšlenkách uběhlo tolik času a už jsem přešla tolik ulic. Pokračovala jsem pořád rovně, radši jsem nikam neodbočovala… zvlášť né do tmavých uliček. Přede mnou, naproti přes ulic se objevila jedna starší paní, měla na sobě dlouhou hnědou sukni, halenku s květy a pod kostkovaným šátkem jí vyčnívaly vlasy jemně zbarvené do šeda. Vláčela s sebou těžkou nákupní tašku a opírala se o dřevěnou hůl. Mám pocit, že už jsem ji někde viděla. Zase mám dejavu, jak s tím domem, ale teď je to jiné… víc reálnější. Rozhlédla jsem se kolem jestli nejede nějaké auto a rychle jsem přeběhla ulic. „Dobrý večer, nechcete pomoct???“ usmála jsem se a ukázala na velkou nákupní tašku. Stará paní si mě chvíli prohlížela a pak mi podala tašku se slovy…….