Is it Love OR NAH? (Magcon FanFiction)

Kapitola 14

,,To je sice možný, že je uvidíš jindy, ale chápu, jak se cítíš, taky se mi něco podobného stalo." Řekla a pustila mě. Ampulku s mojí krví držela v ruce a já jsem se na ní koukala.

,,Jo?" Řekla jsem a ona se pousmála.

,,Víš co? Já odnesu tu krev a přijdu sem, řeknu, že ti je třeba smutno." Řekla a mrkla na mě. Já jsem kývla a odešla. Šla jsem před zrcadlo, které díky bohu v tomhle pokoji bylo a trošku jsem si poupravila vlasy a oblečení. Po chvilce přišla Alice, ta sestřička. Sedly jsme si na mou postel a ona začala vyprávět.

,,Když mi bylo 17 let, dostala jsem od mamky s tátou lístky na mého oblíbeného zpěváka, který měl být poprvé a údajně i naposledy tady v Praze. Ale den před tím, než se měl koncert konat jsem jela na kole a spadla jsem. Když jsem nasedla zpět na kolo, srazilo mě auto a já ležela s otřesem mozku v nemocnici, takže jsem si svůj sen neplnila. Brečela jsem hodiny, ale to mi nikdo nedal. Ten pocit, že stojí ten člověk pár metrů před tebou a že se na tebe kouká nebo jen zpívá." Řekla a povzdychla si. Pak jsem k ní promluvila já.

,,Přesně tohle teď cítím. To, že nebude ta chvilka, kdy se na mě jeden z těch lidí koukne nebo... Mě obejme. Já měla vlastně VIP lístky takže bych šla i za nima do zákulisí a..." Řekla jsem a po tvářích se mi začali kutálet slzy. Ona mě objala. věděla přesně, jak se cítím.

,,Neboj, určitě je jednou potkáš. Já v to taky věřím, že ho potkám, protože je to poměrně nedávno." Řekla mi a pořád mě objímala.

,,A kolik ti vlastně je?" Zeptala jsem se jí a koukla jsem se na hodinky. Bylo deset, takže nebylo kam spěchat.

,,Mě je 25, takže je to poměrně nedávno." Řekla a já jsem se usmála.

,,To je pak super, mít sny ještě z dětství, nebo spíše mladšího věku, ne?" Zeptala jsem se jí a ona jen souhlasně pokývala hlavou. Po chvilce někdo zaklepal. Otráveně jsem se koukla na dveře a Alice tam šla. Chviličku tam s tím člověkem něco vyjednávala a pak ho pustila dovnitř. Sama na mě mávla a opět s úsměvem odešla. Ten kdo vešel byl ,Nečekaně' Honza.

,,Ahoj" Řekla a objal mě. Já jsem si stoupla a obejmula jeho. Vlastně jsem měla položenou hlavu na jeho hrudi a poslouchala jsem tlukot jeho srdce. bylo to neskutečně uklidňující. Po chvilce se mi opět slzy kutálely po tváři a padaly až na Honzovu zelenou mikinu.

,,Proč pláčeš?" Zeptal se mě a za bradu mi lehce naklonil hlavu nahoru na něj. Jelikož byl tak o hlavu vyšší.

,,Však víš." Řekla jsem a vzlykla jsem. Byla jsem jak malé dítě, co nedostalo panenku nebo autíčko. Měla jsem chuť někam utéct a vybrečet se.

,,Neplakej, namaluj se a pojď, jdeme ven." Zavelel a zasmál se. Já jsem šla do koupelny a opláchla jsem si studenou vodou obličej aby splaskly mé nateklé oči a nos. Když jsem si obličej pořádně usušila dala jsem si na něj bázy pod make-up, make-up, lehké hnědé stíny a vše jsem to zakončila řasenkou. Pak jsem naběhla do nemocničního pokoje kde jsem si z kufru, který mi mimochodem balil Honza, vyndala černé tílko s nápisem ,You Miss the MEMORIES, not the PERSON.' a pak jsem si vzala bílé kraťasy a k tomu černé Vansky. Když jsem si ještě rozčesala vlasy a na ně dala Bílou kšiltovku a byla se vším spokojená mohli jsme s Honzou vyrazit.

Šli jsme městem, smáli se, postrkovali nebo si jen klidně povídali. Šli jsme do parku a mlčeli jsme, jen jsme poslouchali okolní přírodu. V tom jsem kousek od nás zaslechla mně dobře známí hlas z písniček a videí. Porozhlédla jsem se, ale nikoho jsem neviděla. ,Asi se mi to jen zdálo' Řekla jsem si a šli jsme dál. Když jsem ten hlas slyšela znovu otočila jsem a uplně ve mě trklo. ,To určitě není on, to přece není možný.' Řekla jsem si, protože se mi právě zdálo, že jsem za sebou viděla Jacka Johnsona. Ale přišlo mi to tak moc nereálný, že jsem se v tu chvilku opravdu jen koukla a pak šla dál...

Ahojte!

Snad se vám dnešní rychlo-díl líbil.. Chci se omluvit, ale opravdu nestíhám... Komment i hvězdička potěší! :3

*Liviinka*