Správné rozhodnutí || second book

Kapitola 10

Z pohledu Teri

Právě jsme dojely do Atlanty. Asi tady zůstaneme. Přece jenom, jsme projely celé USA na šířku a já i Hope toho máme dost. Nikde jsme nezůstaly déle než půl roku. A pořád jsme se schovávaly. Chtěla bych tady zůstat bydlet. Nevím proč. Chci zůstat tady. Prostě mě to tady nějak láká. Jinak, od toho, co jsme utekly od Vadima uběhly 2 roky. Hope je už 12. Tak strašně rychle to letí. Hope je 12 a mně je 33. Bože, jsem tak stará.

Zaplatila jsem tady v Atlantě nějaký hotel, kde budeme aspoň pár dní, možná týdnů, a já mezitím budu shánět nějaký byt nebo domek.

Ráno jsem se vzbudila na paprsky slunce, které mi dopadaly na oční víčka. Otevřela jsem oči a podívala se vedle mě, kde ležela Hope. Upřeně jsem se na ni dívala a najednou jsem v oku ucítila slzu. Vypadá jako Martin. Ale úplně. Má světlé, rovné vlasy, které sahají až nad zadek. Nevím, kde přišla k takhle dlouhým, hustým a rovným vlasům, protože po mně to určitě nemá. A ty oči? Nesnáším ten ničící pocit, když se jí zadívám do očí a vidím v nich osobu, kterou miluju a vím, že ji už neuvidím. Vidím v ní prostě jeho. Najednou Hope otevřela oči a já jsem od leku nadskočila. Z těžka jsem vydechla.

"Sakra, Hope, tohle mi nedělej" z hluboka jsem dýchala.

"Promiň, mami"

"Máš hlad, zlato?" usmála jsem se.

"Strašný" zasmála se. Sakra vždyť ona se i směje jako on.

"Dobře, tak se oblečeme a půjdeme dolů na snídani"

Hope se oblékla a přiběhla ke mně s tím, že chce abych ji učesala. Chce to po mě skoro denně. A já se musím pochválit, protože teď už to umím fakt dobře. Když si vzpomenu, jak jsem natáčela na YouTube, ve svých 15 a lidé mi psali, ať se sakra naučím si udělat aspoň culík. Tomuhle se musím jenom smát. Hope jsem udělala dva francouzské copy, které, musím se pochválit, vypadaly opravdu pěkně.

Po snídani jsem Hope vytáhla ven. Procházely jsme se po Atlaně. Hope mě přemluvila, abychom šly do jedné z těch čtvrtí, které podle domů vypadaly, že tam bydlí takoví ti bohatší lidé. Bylo tam krásně. Zastavila jsem se před jedním domem. Byl krásný. Takhle jsem si vždycky přála žít. Ani né velký, ale ani né malý dům, který byl však moderní.

"Hello" uslyšela jsem za sebou.

Rychle jsem se otočila a vyskytl se mi pohled na krásnou brunetku. Byla mladá. Rozhodně nebyla starší 20 let. Řekla bych tak 16. Měla krásné, zvlněné, dlouhé, tmavě hnědé vlasy. A byla hodně malinká, vlastně tak jako já.

"Hello" pozdravila jsem.

"Dobrý den" řekla Hope.

Zasmála jsem se.

"Musíš anglicky Hope, ta slečna ti nerozumí"

"Aha"

"Vy mluvíte česky?" zeptala se ta dívka.

"Ano. Vy taky?"

"Jsem češka"

"To je neskutečná náhoda. Zrovna tady a teď potkám češku" zasmála jsem se.

Bavily jsme se tam asi 5 minut.

"Nechcete na chvíli dovnitř?" zeptala se.

"No, jasně, proč ne"

Vešly jsme dovnitř. Bylo to ještě krásnější než z venku. Už jsem se zmínila, že bych tady nejradši zůstala bydlet?

"Tak teda, asi bychom se měly představit" řekla.

"Já jsem Bella" natáhla ke mně ruku.

"Tereza a tohle je Hope"

"Naděje? Hezké" usmála se.

Taky jsem usmála.

Povídaly jsme si takhle asi půl hodiny a mě došlo, že bychom už měly jít, kvůli večeři na hotelu.

"Moc mě těšilo Bello, doufám, že se nevidíme naposled" usmála jsem se

"Taky doufám, ahoj"

"Ahoj"

Ten večer jsem přemýšlela. Přijde mi, jako bych tu Bellu znala roky a přitom ji znám jen hodinu. Je skvělá. A s touhle myšlenkou jsem usnula.

------------------------
Ahooj! Nevím, co psát, takže jen doufám, že se kapitola líbila a těstě se na další :).

-Cath & Hailee ❤