Správné rozhodnutí || second book

Epilog

O týden později

Z pohledu třetí osoby

Celá rodina vystoupila z auta a nadechla se čerstvého vzduchu jejich rodné země.
Od pohledu byste si mysleli, že dvě nejstarší dívky jsou sestry, pravdou však je, že jsou to matka s dcerou.
Starší z nich držela za ruku nejmenší holčičku, která byla až nápadně moc podobná muži, který své rodině ochotně vytahoval zavazadla z kufru auta.
Všichni stáli před velkým domem, který by nejspíš pár let neobydlený.
Až teprve teď, po přibližně šesti letech se dovnitř vrátila ta stejná rodina.
Jejich matka, Teri, vstoupila do domu jako první a nemohla uvěřit tomu, co tam vidí.
Skoro nic se nezměnilo.
Nad krbem visel obraz jejich rodiny, s vyjímkou malé blonďaté holčičky.
Teri nečekala, že by jí to až tak dojalo.
Všichni členové rodiny pochopili, že by Teri neměli rušit. Ta nakonec přiměla své nohy k pohybu a zamířila ke schodům.
Hnědovlasá dívka, Bella, uchopila svou mladší sestru Hope za ruku a zavedla jí do jednoho z pokojíčků. I přes to, že zde žila před nějakou dobou si vše pamatovala vcelku živě.
Martin si jen sedl na zem a vzpomínal na ty chvíle, které tady strávili.
Po pár minutách usoudil, že by měl zajít za Teri.
Byla v ložnici, dívala se na všechny rámečky s jejich obrázky a usmívala se se slzami v očích.
Martin ji jen zezadu objal a nic neříkal. Věděl, že tohle Teri celou dobu potřebovala.
Rodinné zázemí a lásku.

O půl roku později

Z pohledu Belly

"Máš všechno?" zeptala se máma, když jsem sestupovala ze schodů. Zrovna jsem měla jarní prázdniny a jelikož mi bylo slíbeno, že budu moct na všechny prázdniny jezdit do Ameriky, souhlasila jsem.
"Jasně mami," řekla jsem a protočila jsem očima. I tak jsem byla ráda, že jí konečně mám. Přitáhla si mě do objetí a dala mi pusu do vlasů.
"Tak jo, pas máš v tašce, peníze tam máš taky a dávej na sebe pozor." usmála se a mrkla na mě. Nemohla se mnou jet na letiště, protože Hope čekala oslava narozenin. Jako celá rodina jsme je slavily včera, ale Hope už si našla spoustu kamarádek, takže to kusela oslavit i s nimi.
"Dobře mami, mám tě ráda a mějte se tu zatím hezky," usmála jsem se na ni. Stejně nevím, proč z toho děláme takové drama, jako bych někam odjížděla na půl roku. Vyšla jsem ze dveří a šla jsem směrem k autu, kde už na mě čekal taťka. Můj taťka - Martin byl snad nejvíc cool táta ze všech tátů od nás ze třídy, jestli to vůbec dává smysl. Jenom na mě mávl a já pochopila, že už je čas jet. Byla jsem opravdu ráda, že jsou moji rodiče takhle ohledupní. Sama v nich pořád vidím teenagery, kterými pořád v nitru jsou.

Vlastně jsem ráda, že se tohle všechno stalo. Protože život není dokonalý.
A všechna ta jejich špatná rozhodnutí vedla k zaslouženému šťastnému konci.

"Tak co, jedeme?" usmál se táta. Zamávala jsem mamce a Hope a kývla jsem na něj.

Ničeho z toho, co se stalo nelituju. Celé to bylo vlastně poučující.

"Ahoj tati," zašeptala jsem mu v objetí. Bude mi moc chybět. Vždycky tu pro mě byl.
"Vždyť tam jedeš jenom na týden," zasmál se.
"Stejně mi budeš chytět," zamrmlala jsem, když zrovna ohlásili poslední výzvu k odbavení.
"Ty mně taky. A teď už jdi a užij si to,", věnoval mi pusu do vlasů a nakonec mi zamával. Zamávala jsem mu s úsměvem na tváři taky. Stejně mám ty nejlepší rodiče.

Ze špatných rozhodnutí se totiž opravdu poučíme. A pak náš život vede k opravdu správným rozhodnutím. A nevadí, když někdy uděláme chybu. Protože nakonci je to stejně vždycky v pořádku. Vždycky.

__________________________________________

KO NE ČNĚ!

Po tak 200 letech nová kapitola, já vím, my víme, ale tentokrát poslední :(

Určitě to však není poslední kapitola knihy, čeká nás ještě nějaké poděkování, myslím, že s osobním vyjádřením obou a tak...

Takže všechno co bude dál najdete tam :)

Příště u poděkování,

Hailee & Cath