Pomsta

3. kapitola

Probudila jsem se do zamračeného dne. Kapky deště stékaly po skle okna a já se přes ně koukala ven.
Potom jsem ale zrak odvrátila a sáhla po papírku který jsem měla včera na posteli.
,,Musím odtud pryč!" řekla jsem si pro sebe a zvedla se.

Rychle jsem si naházela všechny věci do staré tašky a vyběhla z pokoje. ,, Kam jdeš Zoe?" křikla na mě přes celou chodbu jedna vychovatelka. Já jí na to neodpověděla. Myslela jsem jen na to že je jeden člověk který mi zabil rodiče a který si zaslouží zemřít!

Doběhla jsem dolů do vstupní haly. Tady jsem si musela dávat velký pozor, protože kdyby mě tu někdo zahlédl s taškou na rameni, hned by mě poslal zpátky do pokoje.

Vyšla jsem ven. Po osmi letech jsem se konečně podívala ven a mohla jsem si jít kam chci. Byla jsem konečně volná!!

Jasně, v dětském domově jsme taky chodili ven. Jenže to byla malinká zahrádka za velkým kovovým plotem. Nebyly tam žádné květiny jako tady venku! Byla tam jen uschlá tráva!

Hned první kam jsem chtěla jít byla nějaká restaurace nebo bufet! Neměla jsem ale žádné peníze! Musela jsem tedy doufat že půjdu a na zemi najdu třeba pět tisíc korun!

Nevěděla jsem kam mám jít jako první. ,,Doleva nebo doprava?" zeptala jsem se sama sebe! Najednou mě někdo ze zadu chytil za rameno. Lekla jsem se a otočila se. Za mnou stál starý muž. Měl velmi dlouhé vousy a oteklé oči. ,,Pojď, následuj mě! " řekl mi muž a zašel za roh.

Jelikož jsem stejně nevěděla kam jít, šla jsem pomalu za ním! Když jsem došla za roh muž už tam seděl na staré židli a ukazoval na druhou abych se posadila.

,,Kdo jste?" zeptala jsem se ho. ,,A kdo jsi ty?" zeptal se mě on. ,, A proč si utekla z dětského domova?" dodal ještě!

,,Někdo mě chce zabít! " odpověděla jsem mu. Najednou se mu v obličeji objevil vystrašený výraz.
,, Někdo mě sleduje, nevím kde zrovna je." ,,Vlastně ani nevím jestli se na mě zrovna teď nekouká! " řekla jsem a rozhlédla se kolem sebe.

,,A proč tě chce zabít? " mužovi se začaly třást ruce strachem! ,,Zabil moje rodiče, chce dokončit svou práci!" odpověděla jsem mu na to. ,, Ale!" ,,Ale já se zabít nenechám" dodala jsem ke své odpovědi ještě.

Najednou jsem uslyšela zvuk jako kdyby něco spadlo na zem. Prudce jsem se otočila a spatřila na zemi roztříštěnou modrou vázu.

,,Omlouvám se ale už musím jít!" řekla jsem a rychle odběhla zpátky na ulici.
Nevěděla jsem co to bylo za může ale z jeho obličeje mi běhá mráz po zádech!