Pomsta

16. kapitola

Vytáhla jsem z pod mých zad malý papírek, a začala
číst: Dnes v noc zemřeš, a to hodně rychle!

Lekla jsem se. Rychle jsem vstala z postele, a položila si na ní mojí tašku. Začala jsem do ní házet všechno jídlo, věci, a oblečení které se povalovalo všude po místnosti!

,, Proč se ho tak bojím? Vždyť ho chci zabít!" ptala jsem se sama sebe nahlas, mezi tím co jsem pobíhala po boudě.
Nakonec jsem do tašky položila i Sadie, a rychle vyběhla ven. Opět jsem nevěděla kam běžím! Věděla jsem ale, že ať už běžím kamkoliv on si mě najde!

Zrovna jsem probíhala mezi vysokými stromy. Už jsem byla hodně daleko od bydliště, ve kterém jsem momentálně asi půl roku bydlela.

,, Už se po mně určitě shánějí! Už mě určitě hledá policie po celém městě!" říkala jsem udýchaně.
Začalo mě píchat v boku!

,, Ne! Teď nemůžeš zastavit! Teď ne!" přesvědčovala jsem se stále dokola. Nakonec jsem začala zpomalovat, až jsem se uplně zastavila. Opřela jsem se o svá kolena, a začala zhluboka dýchat.

Otočila jsem se. Nikdo za mnou nešel, proto jsem měla jistotu, že si můžu chvíli vydechnout. Nebo teda spíš jsem si myslela, že mám jistotu.

Najednou jsem uslyšela šustění listí, a následně mi někdo přendal něco přes hlavu.

,, Nechte mě!" řvala jsem po celém lese. Vypadalo to ale, že mě dotyčný neposlouchal.  Pevně mě držel, a někam mě táhnul. Snažila jsem se zastavit, ale nešlo to, byl na mě moc silný! Potom najednou zastavil. Slyšela jsem jak otvírá dveře od auta. Vzal mě, a hodil dovnitř. Nemohla jsem nic dělat, byla jsem bezbranná.
Nastartoval, a auto se rozjelo.

,, Pusťte mě odtud!" řvala jsem hlasitě, jak jsem nejvíc dovedla. On mě ale neslyšel. Prostě mě neslyšel!
Pytel jsem si už z hlavy sundala, a co nejvíc potichu jsem z postranní kapsy tašky vytáhla kudlu, a pevně jí stiskla.
,, Ty zemřeš už dnes!" zašeptal jsem potichu.

Auto zastavilo. Lekla jsem se, a rychle schovala kudlu zpátky do tašky.

,, Proč sis sundala ten pytel?" zakřičel na mě muž, a dal mi ránu do obličeje.
Byla jsem na něj hrozně naštvaná, a chtěla jsem mu ránu vrátit ale v duchu jsem si řekla: ,, Ještě není čas Zoe!"
Čekala jsem tedy, co se bude dít dál.

Muž mi opět dal přes hlavu onen pytel, a vedl mě do neznáma. Slyšela jsem jak otevřel dveře. Jakmile jsme vstoupili do té místnosti, projel mnou hrozný chlad.
Sundal mi pytel z hlavy, a rychle za sebou zavřel dveře.

Místnost byla úplně prázdná. Nebylo v ní vůbec nic. Ve stěně bylo jedno okno, přes které byly dány mříže.
Tahle místnost na mě prostě působila hrozně!