Pomsta

14. kapitola

Začala jsem si utírat svůj obličej od slz.
,, Já to zvládnu!"
,, Já to zvládnu!" opakovala jsem si pořád sama pro sebe, a hladila při tom Sadie.
Tu kočku kterou jsem našla jsem nakonec pojmenovala Sadie.

Venku už byla tma, a na nebi svítil velký měsíc. Sáhla jsem tedy pro sirky, a rozsvítila svíčku. Měla jsem hrozný hlad a žízeň. Všechny maliny, které jsem měla v zásobě jsem totiž snědla, a vodu zase vypila.

,, Počkám do rána, a něco seženu!" oznámila jsem sobě, i Sadie. Pořád mi ale připadalo divné, že si pro mě ještě ten chlap nepřišel.

Zhasnula jsem svíčku, a uvědomila si že jsem ji ani nemusela zapalovat. Potom jsem si lehla do postele, začala se mazlit se Sadie. Slyšela jsem jak mi v mém náručí přede.

,,Tak dobrou noc Sadie!" řekla jsem jí ještě s trochu mokrým obličejem. Potom jsem se přikryla dekou, a zavřela oči.

Vzbudila jsem se velmi pozdě, nebo aspoň to tak vypadalo.
Venku už totiž bylo silné světlo. Vstala jsem z postele a podívala se z okna. Venku už nebyl vůbec žádný sníh.

,, Konečně!" oddechla jsem si. Poslední tři měsíce mi totiž byla velká zima! Protože jsem si v dětském domově zapomněla bundu i čepici.
Teď jsem se ale chtěla zaměřit na dvě věci, a to byo jídlo a pití.

Obula jsem si boty, vzala jsem prázdný džbán, který jsem si postavila vedle postele, a otevřela dveře ven. Dovnitř nejednou vnikl proud silného slunečního světla.
Přivřela jsem oči, a šla pro vodu.

Došla jsem až k pramenu, kde jsem si před hodně dlouhou dobou natáčela pití. Pamatovala jsem si, jak jsem tam potkala svou maminku. I teď jsem doufala, že jí potkám, ale moje přání se bohužel nevyplnilo! Celou cestu zpátky do boudy jsem se snažila najít cokoliv, co by se dalo jíst. Jelikož byl ale ještě včera sníh, ani jsem se nedivila, že jsem nic nenašla!

Jakmile jsem ale přišla do boudy, uviděla jsem tam na mé posteli velký piknikový koš!

,, Co to je Sadie?" zeptala jsem se překvapeně kočky. Ona mi samozřejmě neodpověděla, ale i přesto šla k mým nohám. Klekla jsem si k ní a začala ji hladit. Při tom jsem se ale stále koukala na ten košík.

Zvedla jsem se, a pomalu došla až k mé posteli.Nakoukla do košíku. Bylo tam jídlo! Ono tam bylo jídlo!

,, To snad není pravda!" řekla jsem nahlas, a měla jsem oči plné slz. Nevím kdo sem ten koš dal, ale vím jistě, že mě momentálně zachránil před mojí vlastní smrtí!