Pomsta

4.kapitola

Seděla jsem na břehu řeky. Voda se krásně třpytila protože už konečně vysvytlo slunce. Na hladině plavaly krásně bílé labutě a barevné kachny.

Od toho co jsem seděla u neznámého pána uběhla už dobrá hodina a já začala mít docela hlad.

Zvedla jsem se a pomalu se procházela po břehu řeky jestli nenajdu nějaké drobné. ,,Prosím!" modlila jsem se abych našla nějaké peníze.

Najednou se asi padesát metrů dál začalo třpytit. Trošku jsem popoběhla a když už jsem byla u toho zjistila jsem že to je padesát korun. ,,Konečně! " sehla jsem se k minci a zvedla jsem jí.

Jelikož jsem byla u řeky bylo tu plno stánků. Doběhla jsem k jednomu kde prodávali obrovské bagety se šunkou, sýrem a salátem a řekla: ,,Prosím tři bagety!"
Pán kývl, vzal si ode mě padesát korun a začal mi mazat bagetu.

Po deseti minutách byly všechny tři hotové a já se do první s chutí zakousla. Zbylé dvě jsem si schovala do tašky.

Pak jsem si všimla že je na druhém břehu řeky les. ,,Tam půjdu! " řekla jsem si a začala se rozhlížet jak se tam dostat.
Byly tu jedině loďky, které ale stály peníze a já žádné neměla.

,,Risknu to!" řekla jsem a šla do fronty která se táhla za loďkami. Předemnou stála vysoká paní s blonďatými vlasy a vysokými podpatky.

Když jsem došla k pánovi, který vybíral peníze snažila jsem se co nejlépe skrýt za vysokou blondýnku.
,,On si mě nevšiml!"radovala jsem se sama pro sebe.

Na loďce bylo docela plno. Lidé si tam objednávali drahé drinky a pokrmy.
Já se ale koukala na vodu která se odrážela od boků loďky.

Takovouhle nádheru jsem zažila jen jednou a to bylo když jsem s rodiči byla na Kypru.
Začala jsem brečet. Zase jsem si vzpomněla na svoje rodiče.

Při breku jsem si všimla že na mě kouká ta vysoká blondýna. Zvedla se ze židle a došla pomalým krokem ke mě. Dřepla si a zeptala se mě: ,,Co se stalo?"
Já jsem jí neodpověděla, jen jsem stále brečela.

Chvilku tam vedle mě ještě seděla a já jsem měla chuť jí říct ať jde do háje.

K druhému břehu řeky to byla ještě chvilka. Všichni si teď balili do tašek a kabelek svoje věci. Měla jsem žízeň...velkou žízeň. Měla jsem tak vyschlo v krku že jsem nemohla ani mluvit.

Loďka zastavila. Všichni hned šli k východu, ale já tam ještě zůstala sedět.
,,Jsem na všechno sama!" zašeptala jsem a při tom mi ještě stále stékaly slzy po obličeji.
,,Na všechno!"

Začala jsem se pomalu zvedat a odcházet za ostatními.

Konečně jsem stála nohama na pevné zemi. Ještě chvilku jsem se koukala jak loďka odjíždí a pak se otočila a vykročila směrem k lesu.