Pomsta

17. kapitola

V místnosti už jsem stála necelou hodinu, a za tu dobu jsem zjistila, že tu je čím dál tím víc větší zima.
Ruce ani nohy jsem už skoro necítila. Chtěla sem odtud utéct, ale také jsem si říkala, že ho teď mám jedinečnou šanci zabít, proto jsem čekala.
Najednou jsem slyšela jak někdo zabírá za kliku, a dveře se pomalu otevírají.

,, Tak, Zoe!" řekl muž. ,, Proč jsi přede mnou stále tak utíkala? Proč si se nenechala zabít rovnou?" zeptal se mě výsměšně.

Nechtěla jsem mu říct, že jsem se ho bála, protože by mu to dodalo sebevědomí. Nechtěla jsem, aby věděl, že se ho trochu bojím i teď.

,, Já se ale zabít nenechám!" odpověděla jsem mu na to se vztyčenou hlavou. ,, Zemřeš ty! Ne já!" začala jsem na něho řvát. On se mě ale nelekl, a koukal na mě povýšeně dál.
Měl určitě přes dva metry, a vůbec mu nebylo vidět do obličeje, protože ho měl zakrytý kapucí.

,, Vidím ti v očích že chceš utéct!" řekl.
,, Nechci! " zamítla jsem.
,, Odtud se ale nemůžeš dostat! I kdyby jsi chtěla nebo ne! Z téhle budovy není úniku!"

Najednou jsem cítila, jak mi při jeho posledních slovech hlasitě bouchlo srdce.
,, Nikdy se odtud nedostanu?" ptala jsem se v duchu sama sebe. ,, Nikdy?"

Opatrně jsem sáhla do kapsy tašky, abych z ní vytáhla kudlu. Snažila jsem se být co nejmíň viditelná, a také slyšitelná. On mě ale slyšel.
Silně mě chytil za ruku a vytrhnul ji z kapsy!

Ruku mi sevřel tak pevně, že jsem chtěla zařvat bolestí, ale nemohla jsem! Musela jsem být silná! Proto jsem napřáhla svou nohu, a prudce ho kopnula do kolena. On mou ruku pustil, a začal se svírat bolestí. Pro

,, Ty mrcho!" zařval ne mě.

Já jsem od něj trochu poodstoupila, položila tašku na zem a vzala si z ní kudlu.

,, Počkej tady Sadie! Slibuju ti, že se pro tebe vrátím! Určitě! Jen tu počkej!" rozkázala jsem Sadie, která byla vyděšená ještě víc než já.

Potom jsem se rozeběhla. Rychle jsem vyběhla ze dveří, a vydala se po dlouhé chodbě, která vedla někam do neznáma. Zdi byly obložené černými a bílými dlaždicemi.

Na konci chodby byly dlouhé schody. Proto jsem po nich začala rychle vybíhat nahoru. Brala jsem je po dvou, každou chvílí jsem upadla, a udělal si velmi bolestnou ránu.

,, To zvládneš Zoe! To zvládneš!" podporovala jsem sama sebe, když už jsem vybíhala nejméně dvacáté poschodí.

Konečně jsem vyběhla až nahoru. Rychle jsem si lehla na studenou podlahu, a začala zhluboka dýchat.

,, Já to zvládnu! Já ho zvládnu zabít!"