Pomsta

12. kapitola

Vracení se do boudy  už nebylo tak těžké, jelikož jsem už ve sněhu měla vyhrabanou cestu.

Hned jak jsem se vrátila jsem si lehla do postele, a zachumlala se do děravé deky. I když ale byla děravá, trošku mě zahřála, a já už jsem se necítila tak promrzle.
Na chvilku jsem se zakoukala na zem. Viděla jsem, jak po ní leze malý mravenec, a začala jsem přemýšlet.

,, Nebudu já v tomhle boji malý mravenec? Nebudu náhodou tak bezbranná jako je on?" ptala jsem se nahlas sama sebe. Věřila jsem si, to ano, ale občas člověku v hlavě tak trochou přeskočí, a sebevědomí se mu trošku sníží!

Ještě chvíli jsem tak ležela, ale potom jsem se už odhodlala vstát. Nohy se mi pod mojí vahou lehce podlomily.

Došla jsem k oknu, a zadívala se na krásně bílý sníh!
,, Musím se naučit ovládat tu kudlu!" řekla jsem šeptem do ticha v boudě.

Ano, jistě, chápu, zdá se to docela lehké, když řeknu, že se musím naučit ovládat malý nožík, s kterým se normálně krájí houby. Já se s ním ale musím naučit zabít člověka.

Najednou jsem se trochu zalekla.
,, Copak jsem já schopná zabít člověka?" zeptala jsem se rozklepaným hlasem sama sebe.
,, Ale já musím!" zakončila jsem to nakonec odhodlaně těmito slovy.
Vytáhla jsem z kapsy nožík, a začala si ho znovu přihlížet.

Potom jsem došla k jedné stěně boudy, a začala do ní kudlou vyrývat malé i velké terče. Vrátila jsem se k posteli, a zamířila.

Cítila jsem jak se mi malý kousek kovu uvolnil z ruky, a pomalu letí k malému terčíku, který jsem namalovala úplně na kraj.

,, Prosím!" modlila jsem se, aby se kudla zabodla doprostřed.
Nakonec ale skončila úplně mimo terč. Zamračila jsem se, došla si pro ní, a začla se strefovat znovu.

Do terčů jsem se strefovala dobré dvě hodiny. Ve většině z nich bylo plno malých dírek, jak se do dřeva zabodávala špička nože.

,, Pro dnešek to stačí!" řekla jsem, a šla si pro kudlu.
Potom jsem se ještě Koukla na terče. Párkrát jsem se trefila do středu! Usmála jsem se.

,, Rodiče by na mě byli pyšní!" pochválila jsem sama sebe, a sedla si na postel. Venku jsem zahlédla malou kočku, která se přibližovala blíž a blíž k mému oknu. Rychle jsem doběhla ke dveřím, zatáhla jsem za kliku, a vyběhla ven.

Oběhla jsem celou boudu. Kočka tam stále byla. Měla šedou srst, a krásné velké zelené oči.

,, No tak pojď sem!" řekla jsem jí šeptem, když se na mě otočila. Ona šla trochu vystrašeně ke mně. Bylo mi jasné, že nemůžu udělat žádný prudký pohyb, jinak uteče.

Kočka se ke mně dále přibližovala, až mi stála úplně u nohou. Já jsem ji opatrně vzala do náručí, a šla s ní znovu do boudy.Cítila jsem, jak se celá klepe zimou, proto jsem ji zachumlala do deky.

Nevěděla jsem jak se bude chovat, ale jedno jsem věděla jistě. Už konečně nebudu tak sama, jako jsem doposud byla!