Pomsta

15.kapitola

Venku už byla úplná tma, a já ještě dojídala zbytek jablka. Sadie mi seděla na klíně, a spokojeně předla.
Já ji hladila, a u toho jsem se stále snažila odpovědět na ty samé otázky: ,,Kdo mi sem přinesl to jídlo?" a ,,Kdy už se budu moct vrátit zpátky do dětského domova?"

Stále se mi ale také v hlavě opakovala myšlenka, abych se na to vykašlala, a vrátila se hned teď!

,, To ale nemůžu!" řekla jsem nahlas!
,, Už jsem se dostala tak daleko, a čekám tu tak dlouho, že se teď nemůžu vrátit!"

Byla jsem už ale velmi unavená, a chtěla jsem spát, jenže to nešlo. Měla jsem hlavu přeplněnou všelijakými myšlenkami, které z ní nechtěly zmizet!

,, Půjdu si pročistit hlavu Sadie!" oznámila jsem kočce, a zvedla jsem se. Obula jsem si boty, a vzala si přes sebe ještě jedno tričko z dlouhým rukávem. Venku už totiž byla velká zima!

Procházela jsem se na mokré trávě, a snažila se zhluboka dýchat. Chtěla jsem aby se všechny ty myšlenky najednou vypařily. Na chvíli jsem se zadívala do dálky, mezi stromy, a opět jsem tam něco zahlédla. Byla to ona mlhavá osoba, byla to moje maminka!

,, Mami!" zakřičela jsem na ní, a doufala že se tentokrát otočí, a půjde ke mně. A moje přání se vyplnilo!
Mlhavá postava šla pomalu ke mně. Stále se přibližovala, a já jen čekala až bude úplně u mě.

,, Jsi velmi silná dívka Zoe!" uslyšela jsem najednou její hlas.

V tu ránu jsem si vzpomněla jak mi vždy když jsem byla malá, před spaním říkala: ,, Vždy se řiď svým srdcem zlato! Nenech aby za tebe rozhodovali ostatní! Život je přece tvůj, ne jejich!"

,, Mami!" chtěla jsem ji obejmout, ale ona najednou zmizela.
,, Musím se řídit svým srdcem!" šeptala jsem si ještě sama pro sebe. ,, A mé srdce mi říká, že ho chci zabít!"

Vrátila jsem se zpátky do boudy. Poslepu jsem nahmatala svou postel a lehla si. 
Teď jsem mi v hlavě objevila další myšlenka: ,, Proč zmizela?" zeptala jsem se nahlas. ,, Proč se s ní nikdy nemůžu bavit?" Sáhla jsem po džbánu s vodou, a napila se.
Jakmile jsem ho položila na zem, cítila jsem se hned více unaveně. Proto jsem radši zavřela oči, a usnula.

Ráno mě opět vzbudily sluneční paprsky, které mi silně svítily do obličeje. Promnula jsem si oči, a podívala se po boudě!

,, To snad není pravda!" řekla jsem nahlas.
,, Kdo to udělal?"
Pod sebou jsem opět uslyšela ono zašustění papírku. Hned mi bylo jasné co se tu stalo!