Text Messages •cz•

{24}

Zavřela jsem dveře, opřela jsem se o ně a svezla jsem se po nich na zem. Zhluboka jsem dýchala a snažila jsem se na něj nemysle, ale nešlo to.

"AGRRRRR! Proč?! Zase?! Já?!" Zakřičela jsem a složila jsem hlavu do dlaní. Slyšela jsem zvuk mého mobilu a tak jsem se pro něj natáhla do tašky.

Harry: Nathalie, omlouvám se, opravdu se moc omlouvám. Mohli bychom se sejít?

Nevíte někdo, proč mi to dělá? Já totiž nemám ani ponětí, proč se to musí dít zrovna mně.

Nathalie: Já nevím Harry. Stalo se toho tolik a já nedokážu jen tak zapomenout. Možná za pár dní, možná za několik týdnů nebo snad měsíců. Taky se omlouvám, ale nedokážu to.

Vypla jsem si mobil a vydala jsem se do kuchyně, kde jsem si měla v plánu udělat něco k jídlu. To by tu, ale muselo být něco z čeho by se nějaké to jídlo dalo udělat. Byla jsem moc vyčerpaná na to, abych šla na nákup a tak jsem si pouze objednala pizzu a vyčkávála na příjezd poslíčka, který by měl do třiceti minut zazvonit u mých dveří a dát mi mé jídlo.

Seděla jsem v obýváku na pohovce a hrála jsem si jednu z těch stupidních, ale přesto tak návykových her na telefon, když někdo zazvonil. Vyskočila jsem na nohy a šla jsem si pro svou pizzu. Otevřela jsem dveře, dala jsem poslíčkovi peníze a chtěla jsem zavřít dveře, ale nešlo to, někdo tam dal nohu.

"Dala jsem vám málo?" Zeptala jsem se v domnění, že se za dveřmi nachází poslíček, to jsem se ale spletla. Když jsem otevřela dveře tak, abych viděla kdo za nimi stojí, tak mi z tváře opadl úsměv, který se mi tam objevil poté, co mi donesli pizzu.

"Jak-" než jsem stačila cokoliv dalšího říct, tak mě Harry zastavil a začal svůj sáhodlouhý proslov.

"Nathali. Je mi to tak moc líto, že to snad není ani možné. Nevím co se stalo, že to mezi námi není už takové jako to bylo. Zavinilo to to, jak jsem ti dal pusu? Protože jestli jo tak se omlouvám, ale nedokázal jsem odolat. Jsi krásná, den ode dne krásnější a mě ničí vidět jak na tebe ostatní koukají. Pochop, že tě znám od mala, jsi něco jako moje sestra a ačkoliv jsi o dva roky mladší, tak mi přijde, že se musíš nebo spíše ses musela starat ty o mě. Když jsem ti říkal, že mi zakázali ti psát tak to byla pravda a já se rozhodl poslechnout. Nechtěl jsem aby o tobě říkali, že jsi děv*a a tak. A jak jsem ti nenapsal kdo jsem, víš jak těžké to pro mě bylo? Pro tebe asi také já vím, ale potom co jsi v roce 2011 napsala ten tweet tak jsem si ho dal na tapetu a před každým koncertem jsem si ho četl. Dávalo mi to naději, že tu pořád někde jsi. Zkusíme to tedy znovu? Kamarádi?" Poslední slovo vyslovil s nadějí v hlase a čekal na moji odpověď.

** Snad se vám nová část líbí:) budu ráda za jakýkoliv názor:))