Text Messages •cz•

{20}

Ráno mě probudila vůně lívanců, linoucí se celým domem.

Vyhrabala jsem se z postele a vydala jsem se do kuchyně. Sedla jsem si ke stolu a pustila jsem se do jídla.

Spolkla jsem poslední kousek lívanců a odnesla jsem nádobí do myčky. Vrátila jsem se do pokoje a začala jsem prohrabávat skříň a vybírat si co si na sebe vezmu. Po několika minutách marného hledání toho co si vezmu na sebe, jsem si uvědomila, že už jsem si předešlý večer připravila šaty i boty vedle skříně.

Zavřela jsem skříň a natáhla jsem se pro šaty, které jsem si vzala do koupelny. Sundala jsem si pyžamo a vlezla jsem do sprchy.

Když jsem se umyla tak jsem si oblékla šaty a žasla jsem nad tím, jak dobře mi sedí, a dokonce i sluší. Udělala jsem si drdol a začala jsem se líčit.

Nalíčená a oblečená jsem s psaníčkem a botama v ruce sešla schody do předsíně a ukázala se mamce. Ta jen stála úžasem v očích a úsměvem na rtech a pozorovala mě.

"Co tak koukáš?" Zasmála jsem se a pokroutila hlavou nad chováním mé drahé matky. Udělala dva kroky, kterými překonala vzdálenost mezi námi a pevně mě objala.

"Strašně moc ti to sluší. Je až nemožný, že si dnes jdeš pro své maturitní vysvědčení." Vypadalo to, že se kazdou chvílí rozbrečí, ale nestalo se tak. "Už jsi velká a já chci aby jsi věděla, že tě budu mít navždy ráda, ať se stane cokoliv." Dobře teď už to nezvládla a rozplakala se.

"Já vím mami. Ale už neplač nebo začnu taky a budu vypadat poslední den ve škole jako mýval." Zasmály jsme se, mamka si vzala klíče od auta a trvala na tom, že mě odveze.

Po cestě jsme poslouchala rádio a společně jsme zpívaly písničky, které zrovna hrály. Užívaly jsme si to do chvíle kdy mamka zastavila před školou a já se sni rozloučila.

Vyšla jsem několik schodů do velkých dveří od naší školy a vydala jsem se mně tak známou cestou do mojí skoro už bývalé třídy.

Ve třídě jsem si zabrala svoje místo v zadní lavici a vyčkávála než doráží poslední lidi ze třídy a nás třídní učitel.

Se zazvoněním, na které nikdo nebral ohledy do třídy vletěli poslední opozdilci a za nimi nás třídní učitel.

Všichni si konečně nějak posedali a učitel začal svůj, podle mě beztak naučný, proslov.

"Měl bych vás poučit o správném chování o prázdninách, ale už ti znáte a jste snad natolik stáří, že by jste to mohli zvládnout. Víte, že nejsem na nějaké velké proslovy." Tak tuhle frázi říká každý rok. "No doufám, že se vám podařilo a do budoucna podaří vše co si přejete a že se vám bude dařit. Začal bych tedy už rozdávat Vaše maturitní vysvědčení pokud to nikomu nebude vadit." Začal hrabat ve svých papírech a po chvíli co je nemohl najít se na nás omluvně podíval a rozešel se ke dveřím. Jak jinak ani poslední den se mu něco nemohlo podařit.

"Omlouvám se..uhm.. tedy začneme. Josh Adams..." hlásil postupně jména a každému gratuloval. "Nathalia Brooke." Rozeznělo se třídou a já se zvedla ze své dost nepohodlné židle. "Gratuluji Nathali, jsem rád že jste nezklamala a jste jedna z nejlepších." Jemně mi stiskl ruku a lehce se na mě usmál. "Děkuju, za všechno." Usmála jsem se na oplátku a znova jsem se vydala na své místo.

"To by byli všichni. Doufám, že všechny Vaše údaje jsou v pořádku a že jste spokojeni se svými výsledky." Usmál se na nás a pokynul nám abychom si stoupli. Všichni věděli co se teď stane. Vyjdeme na nádvoří školy, uděláme si naší poslední společnou fotku a pak se každý rozejdeme svým směrem. Tím nemyslím cestu domů, ale do budoucnosti. Je skoro k neuvěření, že cela naše třída prošla maturitním ročníkem v pořádku a bez problémů.

Jak jsem řekla, tak se tak i stalo. Po dojemném loučení jsem se vydala domů a byla jsem opravdu vděčná, že mě do školy mamka hodila, protože myslím že mi upadnout nohy.

Už jsem byla v naší ulici a ta ukrutná bolest se nedala vydržet. Sundala jsem si tedy boje boty na podpatku a šla jsem bosky s lodičkama v ruce.

"Ahoj mami jsem doma." Poslední slovo jsem zašeptala protože mě udivily něčí boty v předsíni. Na Tonyho byly moc velké a na mě s mamkou vlastně taky. "Mohla jsi napsat, že máš návštěvu. Šla bych třeba ven nebo tak." Říkala jsem po cestě do kuchyně kde jsem si natočila sklenici vody a zamířila jsem do obýváku kde se nejspíše mamka s návštěvou nacházela.

"No ona je to vlastně tvoje návštěva." Z jejího tónu jsem poznala úsměv, ale té odpovědi jsem se podivila. Nikoho jsem přeci nečekala.

"Ahoj Nathali." Řekl nesměle kučeravý brunet a věnoval mi jeden ze svých úsměvů. Málem jsem upustila sklenici vody, kterou jsem držela. Zaraženě a zkoumavě jsem ho pozorovala, změnil se.

"Nechám vás o samotě." Prohodila mamka která už byla na odchodu.

"Proč až teď?" Zeptala jsem se. Měla jsem toho tolik na srdci, tolik věcí které jsem s nim potřebovala probrat, ale nedokázala jsem říct nic jiného.

Nechápavě na mě pohlédl a udělal pár kroků směrem ke mně.

"Proč si se sakra vrátil až teď? To ti ta sláva stoupla tolik do hlavy, že si zapomněl na svojí kamarádku? Když jsem tě potřebovala tak si tu nebyl a teď se tu jen tak ukážeš. Co od toho očekáváš?!" Zakřičela jsem na něj a rozbrečela jsem se. Nechtěla jsem aby mě tak viděl a tak jsem se rychle otočila, obula jsem si tenisky a s mobilem v ruce jsem vyběhla na naše místo.

Když jsem doběhla na mně tak známou loučku, tak jsem si lehla do trávy a zapla jsem na telefonu písničku 'what a wonderful world' od Louise Armstronga. Byla to naše nejoblíbenější písnička a já se znovu rozbrečela.

Když byla písnička asi v polovině tak se přede mnou objevil Harry. Čekala jsem až začne, já mu už své řekla.

"Strašně moc se omlouvám Nath. Ale zakázali mi se s tebou scházet, musel jsem si koupit novou simku, protože jsem ztratil mobil a tvoje číslo jsem si nepamatoval, ale po hodně dlouhé době jsem ho našel." Koukal se na mě s omluvou v očích. A bylo vidět, že má na krajíčku.

"A proč jsi mi tedy nenapsal, když už si měl moje číslo?" Obořila jsem se na něj a nepřestávala jsem ho sledovat.

"Napsal jsem ti, ale bál jsem se, že by jsi mi neodepsala, proto jsem ti psal pod anonymem." Vydechl a já se nestačila divit. Dříve tak poctivý Harry mi celou dobu lhal.

"To nemyslíš vážně Harolde! Jak sis... já na to nemám sílu. Doma ty šaty i s tou deskou zabalím a vrátím ti to."

"To nemusíš je to dárek a ty se neodmítají." Usmál se a popošel ke mně. Chytil mou tvář do svých velkých dlaní a lehce mě políbil na rty. Hned jak jsem si uvědomila co dělá jsem se od něj odtrhla.

"Co si myslí, že děláš?! Radši si běž žít svůj sen a na mě můžeš zapomenout zvládla jsem to bez tebe pět let zvládnu to i nadále." Opustila jsem jeho přítomnost a vydala jsem se domů.

**
Po pár dnech dozvěděla z novin, že One Direction začnou za nedlouho zase koncertovat. První koncert sice bude v našem městě, ale hned poté jedou do Irska a budou koncertovat po celé planetě. To znamenalo, že už nebude mít čas na to, mi 'ničit' život.

***
A takto končí příběh Nathalie a Harryho. Nebo ne? 》je to jen na vás :))) podle ohlasů u tohohle dílů se rozhodnu, jestli bude tahle část poslední a nebo jestli budu pokračovat. Ale rozhodně budu přidávat méně než dřív. Nemám tolik casu:// ale to neznamená, že bych nepřidávala vůbec :))

Chci se omluvit ze jsem přes týden nic nepřidala, ale vymýšlela jsem tuhle kapitolu:)) a myslím si, že stoji za to:)) snad tam nebudou chyby, kdyztak se omlouvám:))