Podvol se mi! (Loki ff)

Návrat

Tak a je to tady. Poslední kapitola je tu. Příběh bude sice zakončený ještě epilogem, ale končí tady. Pro tuto část jsem si dovolila zvolit i písničku, kterou si můžete pustit nebo nemusíte, to je už na Vás. Až se v textu objeví ♫, tak si ji případně pusťte. Přeji příjemné počtení. :)

Vážně jsem si přála zastavit čas a v Lokiho obětí zůstat třeba i na věky, jenomže to nešlo. Už jsme přišli o hodně času, když jsem ho dostávala z vězení, nemohli jsme si tak dovolit ztratit další.

Když Loki řekl: „Musíme odsud." nebylo už o čem debatoval. Vzal mě za ruku a společně jsme kličkovali mezi dalšími celami a vyhýbali se nehybným strážcům. Opustili jsme věznici a temnou úzkou chodbou, jsme se ocitli zpět v paláci. Stále panovala jasná noc a chodby zaplňovalo ticho.

„Tak a co teď?" zeptala jsem se a čekala, že se Loki zastaví, ale on mě táhl pořád dál. Neodpověděl mi. Prostě mlčel a já pojala nemilé tušení.

Zastavila jsem se a trhla za Lokiho ruku. „Co mi neříkáš?" Znepokojeně jsem na něj hleděla.

Otočil se na mě. „Já... já už tady nemůžu dál zůstat," řekl po chvíli. Zarazila jsem se. Zaskočilo mě to, ale upřímně, nemůžu říct, že bych to nečekala. Bylo přeci jasné, že po tom všem, co se stalo tu nemůže zůstat. Proč jsem na to nemyslela dřív?

„No dobře... tak co budeme dělat? Kam půjdeme? Musíme-"

„Liv," přerušil mě tiše a já na chvíli přestala vymýšlet, co dál. Podívala jsem se na Lokiho, jehož tvář byla celá napjatá a jeho oči prozrazovaly víc než by chtěl. Stačil jen jeden pohled a bylo mi to jasné.

„To nemůžeš myslet vážně!" zajíkla jsem se. Lokiho mlčení mě v tom ale utvrzovalo. „Ty chceš jít beze mě?" hlas mi vypověděl službu a o krok jsem od něj odstoupila.

„Liv, poslouchej mě," natáhl ke mně ruku, ale já couvla o další krok. Loki těžce vydechl. „Nejde o to, co chci ale co musím udělat! Už jsem se rozhodl a věřím, že správně. Teď jen potřebuju, abys v to věřila taky."

„Takže podle tebe je správné mě tu nechat?" hlesla jsem a už jsem cítila slzy, které mě pálily v očích.

Loki ke mně jedním krokem přistoupil. „Jistě, že tě tady nenechám! Musel bych být blázen, kdyby ano," zvolal a nejistě – jakoby nevěděl, jestli neucuknu – mě dlaní pohladil po tváři. Na to jsem svraštila čelo, protože mi to nedávalo smysl. Loki ale hned pokračoval...

„Vrátíš se domů, to jsi přeci chtěla," smutně se pousmál a já sebou šokovaně trhla. Domů? Zopakovala jsem si pro sebe. Ten pojem mi přišel už tak neskutečný. Bylo to zvláštní, ale teď mi ta vidina nepřišla nijak lákavá. Moje minulé já by neváhalo, ale moje současné já? Další věc byla ta, že už jsem si pod slovem „domov" nepředstavovala to, co dřív. A to protože se mi domovem stalo něco jiného. On se stal mým domovem.

„Já zpět nechci," řekla jsem třesoucím se hlasem a snažila se udržet slzy.

Loki svěsil ramena. „Liv... nedělej mi to ještě těžší," povzdychl si.

Ráda bych mu vyšla vstříc, ale v tomhle jsem nemohla. Prostě to nešlo. „Prosím, rozmysli si to ještě," hlas se mi roztřásl. Loki si promnul čelo, semkl víčka a když oči znovu otevřel, promítl se v nich jakýsi temný stín. Najednou mě popadl kolem pasu a já ani nestačila nijak zareagovat, když se místnost kolem nás zamihotala a my se ocitli někde jinde. Rozhlédla jsem se kolem sebe a strnula. Stáli jsme totiž na konci duhového mostu a před námi se tyčilo to půlkruhové stavení, které jsem si dobře pamatovala z prvního dne. Nechtělo se mi věřit, že to vážně udělal.