Ledová krev

Prolog

  ➳ 

Dusot koňských kopyt se ozýval tam, kam jen člověk pohlédl. Řinčení mečů, které do sebe narážely, doplňoval zběsilý křik těch, kteří je vlastnily. Hustý dým se valil z prostých domů, které hořely neústupným rudým plamenem, jenž je dychtivě pohlcoval. Křik dozníval v uších těch, kteří ukončily život toho, kdo onen výkřik vypustil z úst. 

Studený vítr bičoval do tváře skupině mužů, kteří se prodírali hustým davem vojáků a prostého lidu. Lidu, který nemohli zachránit. Směřovali k velkému hradu, který už však hořel stejným rudým plamenem, jako vesnice pod ním. Nejvyšší z mužů pokynul ostatním, aby ho následovali a zabočil do uličky, kde nalezl aspoň značný klid od toho, co se dělo ve středu vesnice. 

Všech pět jich zvedlo hlavy, když se k ním přiblížil další shluk nepřátel. Muži věděli, že nemají šanci. Jejich nepřítel byl nelítostný a stál si za tím, čeho chtěl docílit. Věděli, že si za to může jejich země sama. Vedla proti sobě války. Neustálé spory a intriky zde visely na denním pořádku. Magie musela zakročit. Něco velkého vyslalo mocné staré mágy, aby nastolili pořádek. Zahladili Wallean do země a dali přednost nové a lepší generaci. A také čisté krvi. 

Z hloučku mužů vystoupil ten, který jim velel. Postavil se před prapodivnou postavu v černo-zlaté kápi, která držela zkroucenou hůl namířenou proti němu. Za nimi se ozývalo skučení plné bolesti a beznaděje. Neměli čas, museli se dostat ke králi dřív, než zlé síly. Než jejich nepřítel.

„Ustup," řekl muž a na oplátku namířil svůj dlouhý meč do temných záhybů kápě před ním.

Zpod stínu, který plášť vrhal neznámému do očí, stihl rytíř zachytit jen úšklebek. Žádné odpovědi se mu ale nedostalo, a tak se rozhodl jednat. Nemohl dopustit, aby se mágové dostali ke královské rodině, které se zapřísahal vlastním životem. Pokynul svým mužům k útoku. Poslechli. S bojovým pokřikem a s mácháním zbraní se vrhli vpřed. 

Hůl muže v černé róbě se zachvěla a vydala podivné zaskřípání, které drásalo uši. Ruka nepřítele poklesla a chytla hůl za velkou baňku, která byla na samém začátku dřevěné rukojeti. Poté zbylé muže zavalilo bílé světlo a kapitán s hrůzou přihlížel, co se jeho skupině děje. Snažil se je najít, ale nenacházel nic víc, než útržky jejich těl, které byly poházené všude na okolo. Stiskl dlaň v pěst a udusil tím nenávistný výkřik. V hlavě mu bolestivě škubalo.

Byl sám a musel jednat. Nad ním se z dřevěné střechy jednoho z domů odlomil velký kus hořících desek, které padaly přímo na něj a na postavu v černém plášti před ním. Ona však stihla ustoupit dřív, než kapitán. Ten zareagoval později, tudíž se mu žhavé třísky otřely o stehno a on bolestivě sykl, zatímco klopýtl vzad. Musel něco dělat. Otočil se a s vypětím všech sil vběhl zpět do davu, kde se sváděl boj. 

Postavy v černém byly  všemožně rozmístěné. Skláněly se na lid z hořících střech, stály přímo před nimi a nebo bezmyšlenkovitě zabíjely, přičemž máchaly svými holemi do všech stran a z neviditelných úst se jim řinula neznámá slova. Magie se naprosto vymkla kontrole, pravděpodobně díky činům lidí v této zemi, které přesahovaly hranice míru. Přišla, aby ho nastolila a jak muž viděl, tak dost krutým způsobem.

„Agrh," vydal ze sebe, když v pravém stehně ucítil štiplavé píchnutí.

Odkryl látku svých kalhot a dostalo se mu pohledu na maso, které mu ošklivě vypálil rudý jazyk ohně, když se o něj otřel. Krev mu stékala až ke kotníkům, kde ho její teplý proud nepříjemně lechtal. Pokračoval však dál a dával si pozor, aby se nedíval na to, co se děje kolem něj a nevnímal stopy čerstvé krve, po kterých mu klouzaly podrážky jeho bot. Muž tajně doufal, že je jeho rodina v pořádku, dobře schovaná. Že je jeho dítě, které mělo brzy přijít na svět v pořádku.