Ledová krev

3. Pachuť zrady

Malým dřevěným odpočívadlem se neslo klepání na dveře. Nechtělo se mi vstávat už jen pro to, že jsem nechtěla tam ven, mezi neznámé lidi. No, byla jsem jim vděčná alespoň za to, že mi poskytli střechu na hlavou a čas na to, abych se dala do kupy. Byla vskutku příjemná změna položit své tělo na skutečnou postel a ne jen kupu slámy, jejíž stébla mě bolestivě píchala do páteře.

Nakonec jsem se přemohla, obula se a šla pootevřít dřevěné dveře, přičemž mě stále trápilo, co měl otec s těmito lidmi společného. Vrtalo mi to do mozku spousty malých dírek, jejichž obsah přetékal otázkami. Brzy se to, doufám, dozvím.

Za dveřmi se objevily tmavé oči mého nového známého. Aden tam jen tak stál a luk, kterým v Severním lese zabil královského strážce, měl volně pověšený na zádech. Temně hnědé vlasy, které mu na sluncem zalité louce splývaly volně na ramena, měl svázané do malého culíku. Mé oči prozkoumávaly každičkou píď jeho tváře. 

Nádherně vykrojené rty měl plné a na jejich samém koutku se mu po levém líci táhla krkolomná jizva, která nevypadala obyčejně. Bylo to tělo bojovníka, krutého a bezcitného. Všiml si, že můj pohled přešel od jeho obličeje k jeho svalnatým pažím. Zakašlal a já se probudila. Na umyté tváři se mi rozlil ruměnec.

„Budeš v tom tupém zírání na mě pokračovat, nebo můžeme jít?" zamračil se.

Neodpověděla jsem. Marně jsem se snažila setřást ten zpropadený ruměnec ze tváří. Naposledy jsem se zahleděla na místnost za mnou, abych se ujistila, že jsem za sebou nenechala podivuhodný svinčík. Kdo ví, možná se tam už nevrátím. I to se vskutku mohlo stát, protože jsem těmto lidem stále nevěřila a ani jsem to neměla v plánu.

„Jak dlouho už pátý klan existuje?" vypadlo mi z úst, když jsme vyšli z tepla dřevěné chatrče a do tváří se nám opřelo zimní počasí.

„Neříkal jsem ti, že máš držet jazyk za zuby?" zavrčel.

A tak jsem ho poslechla. Způsob, kterým se mnou Aden mluvil, mě zaskočil. Byl chladnokrevný a bezcitný. Takový způsob jednání jsem neznala. Možná za to mohl i ten faktor, že jsem kromě občasných prací v kuchyni mluvila jen s Lorantem, který měl srdce ze zlata. 

Chabá vzpomínka na Loranta ve mě nic nevyvolala a já se za to nenáviděla. Vzrušení, které jsem cítila nad touhou poznání toho, čeho jsem se stala součástí, bylo silnější než zármutek.

Když jsme procházeli středem vesnice, všimla jsem si velkého praporu, který se vznášel nad střechami domů. Na temně černé vlajce se vznášel ten samý orel, který obýval prapor před bránou. Odvrátila jsem zrak a radši se věnovala vzezření obyvatel tohoto tajemného místa, kteří po mě zvláštně pokukovali. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli to bylo s jakousi úctou v očích, nebo s opovržením nad mým původem, který bez pochyb znali.

„Jak to, že mě poznávají?" kousla jsem se do rtu a zadívala se na zem, po které jsme šlapali.

„Jako by to nebylo jasné," uchechtl se Aden, „Znají tě tu všichni. Tak, jako tvého otce."

„Ale-," rameny mi projela ostrá bolest, když mě za ně Aden stiskl a pronikavě se mi zahleděl do očí.

„Ještě párkrát se mě na něco zeptáš, vyříznu ti jazyk a předhodím ho našim psům jako předkrm."

Zbytek cesty k velkému stavení, postavenému z kamene a světlého dřeva, panovalo naprosté ticho. Po Adenově varování se má ústa neotvírala. Naopak má hlava kroužila kolem a prohlížela si každodenní činnosti obyvatel vesnice, kteří nepřestávali zírat. Na těle jsem stále cítila otlaky z hrubého stisku Adenových silných dlaní, které mi drtily ramena.