Ledová krev

6. Trojice

Víš, kdo jsem... a přesto ne.

Znáš mou tvář... a přesto jsem cizinec.

Víš, co dokážu... a přesto nedáváš pozor. 

Víš...

  ➳     

Mou tvář znova ozářila vlna palčivého světla, která po chvíli opět pominula. Já však nebyla slepá. Naopak. Můj zrak fungoval perfektně. Moc dobře jsem si pamatovala, co jsem před okamžikem zahlédla. Ty tváře, které na moment odkryla světelná opona, si budu pamatovat do konce života. 

Tváře pokryté desítkami jizev táhnoucích se podél lícních kostí až na krk. Tváře, jejichž výrazy mě přiměly sáhnout si až na dno propasti mého strachu. Rozhodně to nebyly tváře obyčejných mužů, kteří se večer rozhodli potulovat tímto lesem, aby zabavili své opilecké mozky.

Šepot, z něhož mi před chvílí tuhla krev v žilách, jsem už nezaslechla. Jediný zvuk, jenž jsem byla schopna vnímat, byl můj nepravidelný dech, který jsem stále vpouštěla do Adenovy zpocené dlaně. Na trojici mužů mi znova zastřela pohled rudá záře jejich pochodní, z nichž sálalo takové teplo, až jsem zatoužila po ledovém vánku, který by ochladil mé rozpálené tváře.

Mé oči zůstávaly stále vykulené hrůzou, kterou mi přivodil výzor trojice mužů. Nedokázala jsem pochopit, jak někdo jako Aden mohl mít něco společného s takovou cháskou. Měla jsem od těch lidí utéct, dokud jsem měla možnost. Teď jsem kvůli vlastní naivitě vězela v lese s nebezpečným bláznem táhnoucím mě někam, kde to rozhodně bude všechno, jen ne příjemné.

Zoufale jsem pravou nohou kopla dozadu. Cílem se stalo Adenovo koleno, ale on se ani nepohnul. Začala jsem sebou ošívat tak, až se zdálo, že na pár sekund ztratil rovnováhu, avšak marně. Sklopila jsem pohled k zemi, protože mě ze záře ohně pálily mé rozespalé oči. Vůně Adenovy mi už doslova začínala těžknout v ústech. 

 Aden mě pustil a vší silou mi strčil do zad. Zakopla jsem a spadla pár metrů před neznámou trojici, takže jsem měla přímý výhled na šest zablácených bot. Zmrzlá hlína se mi hladově zavrtala pod nehty prstů. Zalapala jsem po dechu. Čekala jsem na úder a temnotu, kterou mi cizinci jistě s radostí dopřejí.

Nic ale nepřicházelo. Pozvedla jsem hlavu tak, abych znova spatřila jejich zjizvené tváře. Záře ohně mi tentokrát nebránila, jelikož své pochodně sklonily dostatečně nízko, abych mohla vidět s kým mám tu hlubokou čest. 

Druhý pohled na jejich jednolité tváře nebyl zdaleka tak hrozný, jako ten první. Zdálo se, že jsou jen další z bezcenných odpadlíků, kteří nikam nepatřili a bezmyšlenkovitě se potloukali lesem. Bez mého povšimnutí nezůstaly ani zbraně, kterými byla trojice ověšena od hlavy až k patám.

 Aden, který do teď jen tiše stál za mými zády, ke mně zezadu přistoupil a zvedl mě na nohy, na kterých jsem se jen stěží udržela. Na mé rozpálené tváři do teď hrál výraz naprostého nechápání, které se na ni rozlilo, když Aden pronesl tu podivnou větu. Jak to myslel? Jak by mohl vědět víc, než dává najevo? Sotva toho mohl vědět víc, než já.

„Být tebou," štěkl Aden, „moc si na takové pohodlí nezvykám. Vyrážíme. A to hned."

Kdybych ohromeně necivěla na tváře těch tajemných mužů, nejspíše bych tomu idiotovi dala pořádnou facku. Já ale nemohla. Něco na jejich výrazech mě fascinovalo tak, že jsem nedokázala odtrhnout můj zvídavý pohled, dokud se na mě nejmohutnější z nich nezadíval. Jeho šedé oči kontrastující s jeho havraními vlasy nenesly známky po emocích. Vyzařoval z nich chlad a smrt. Aspoň něco měl s Adenem společného.