Ledová krev

9. Šeptající strážkyně

Má postava zůstávala bez hnutí i přes to, že se ke mně ze všech stran řinul zvuk třepotajících se křídel. V uších mi bolestivě zvonilo a hrdlo jsem měla vyprahlé, jako planiny za Věčností - pouští na druhé straně moře, kde už nic živé nežilo.

Křídla se na mě lepila, otírala se o mě, ale já stála bez jediného pohybu uprostřed temného lesa, kde vládla odporná temnota sálající ze všech koutů kolem mého těla.

Duše, která ještě před okamžikem zela v mém nitru, odplavala pryč, jakmile se jí dotklo další velké křídlo putující lesem. Už jsem to nevydržela a ohnala se rukou po změti velkých ptáků, kteří kolem mě létali a dotírali na mě s neznámou prosbou v malých očích.

Začala jsem utíkat, ale nedokázala se hnout vpřed. Zastavila mě něčí ruka, která mi prsty jemně přejela po zápěstí. Vystrašeně jsem se otočila a ať už to byl kdokoliv, nasadila jsem výraz s jedinou prosbou – ať už to šustění křídel skončí.

Žena, kterou jsem již znala z mých předchozích snů, se na mě podívala a uklidňujícím gestem mi přejela po tváři, přičemž mě začala táhnout někam daleko, kam můj zrak nedohleděl. Stále tam zela jen temnota protkaná tím odporným mácháním křídel velkých ptáků.

Naléhavě mě za sebou táhla tak dlouho, dokud jsme nezastavili na pokraji velké propasti, pod kterou se hemžilo hejno majestátných hnědých orlů. Její šaty, bílé jako lilie, plápolaly ve větru a jejich jemná látka mě lechtala na odhalených holeních.

Nechápavě jsem si přejela rukou po vlasech. Byly jemné a nepoškozené, stejné, jako měla žena vedle mě. Modř jejích očí se odrážela v modři těch mých. Její čistota se odrážela v té mé. Její duše byla mou duší.

„Les," šeptla lahodně znějícím hláskem žena, ale zbytek jejích slov, byť už byla jakákoliv, utnulo pronikavé máchnutí křídel.

Na odpověď plnou otázek jsem se nezmohla. Jakmile jsem otevřela ústa, vyletěl mi z nich jen černočerný kouř, který ženu přede mnou zoufale pohltil. Znova a znova. Mé rty formovaly slova, ale místo nich vypouštěly jen černý závoj, který se jako vodopád řinul až dolů, do propasti, a dopadal na křídla orlů, kteří jeho náporem bolestivě skřehotali a padali do hlubin.

Žena, kterou kouř pohlcoval, se mi pomalu ztrácela před očima. Pocítila jsem nezkrotnou touhu se dotknout její bledé tváře, která kontrastovala s její kaštanovými vlasy, jenž jí spadaly pod ramena. Mé prsty dopadly na její tvář a já vykřikla tlumeným, ale přesto pronikavým, křikem.

Kusy její tváře a kůže se začaly pomalu kroutit a černý kouř jí začal z obličeje odtrhávat kusy masa. Zakopla jsem a padala. Padala do hlubin propasti plné mrtvých orlů. Poslední, co mé oči spatřily, byla ženina tvář, která už nebyla její. Kůži měla zkroucenou a bledou, po celém těle jí vystupovaly namodralé žíly. Na čele měla vyškvařený symbol, který byl mému srdci již velmi dobře známý. Mým tělem opět projela čepel bolesti a já jej nechala dopadnout do mrtvé temnoty, jež ho zcela pozřela.

   ➳    

Na čele jsem ucítila krůpěje potu, když jsem se zafuněním vynořila ze spánku. Byl protkaný stále tím samým - znetvořenými bytostmi, které jsme s Adenem objevily po celém druhém klanu. A všechny do jednoho byly na chlup stejné. Stejně svíjející se na zemi a stejně odporně vypadající netvoři, kteří dříve bývali lidmi. Milujícími lidmi.

Po tom, co jsem objevila dva netvory uvnitř malého domu, jsem ihned vyběhla za brány klanu a nechala Adena, ať se postará o zbytek, zatímco já budu moci zkroušeně sedět na úpatí kopce. Upadnutí do toho odporného spánku nebylo v mém plánu, ale únava, která mě po celou doba svírala ve svých spárech, si vybrala svou daň.