Ledová krev

7. Krvavý podraz

Jsem tvůj stín...

Jsem tvé tajemství...

Nezbavíš se mě...

    ➳   

Má víčka se od sebe nedokázala odlepit, byť jsem se snažila jakkoliv. Byla jsem lapena  ve svém vlastním nitru, které bylo stále vystrašené z událostí, jež se před pár okamžiky staly. Nebo to byl jen sen? Pouhý výplod mé zpustošené fantazie?

Do nosu mi zavála vůně pečeného masa a přiměla můj žaludek odporně zakručet. Musela jsem se z říše blouznění probrat nedávno, jelikož jsem v hlavě stále cítila bolestivé tepání. Zavrtěla jsem se a uvědomila si, že pod svým tělem necítím zmrzlou půdu, z které sálá smrt. Ležela jsem na měkké trávě, která vyhřívala mé promrzlé kosti. 

Při té skutečnosti ke mně doplula další vzpomínka. Vzpomínka teplého těla, které mě vzalo do bezpečné náruče a odneslo od těch zvěrstev, které jsem viděla v temnotách lesa. Zvědavost nad tím, kdo byl tentokrát ten tajemný zachránce, byla větší a mohutnější než strach z toho, že otevřu oči a budu opět sama uprostřed ničeho. 

Má víčka se od sebe pomalu odlepila a zamžourala do ranního světla, které ke mně prosakovalo zpoza větviček kývajících se před mým ležícím obličejem. Znova jsem ospalými víčky zatřepotala, abych si na ono světlo přivykla, přičemž jsem se snažila zachytit aspoň kousek z toho, kde jsem se nacházela. Mé hrdlo bylo vyschlé jako troud a zpustošené častými výkřiky. 

Málem jsem vyjekla, když jsem na šíji ucítila jemný závan větru. Možná bych to nechala být, kdybych nepoznala, že to nebyl vítr, ale něčí pobavený dech. I přes ztuhlé svaly se mi podařilo otočit celkem rychle. Naskytl se mi pohled na dobře známé kaštanové oči, které na mě upíraly pohled plný výčitek. Úleva mě postihla v takové síle, až mi poklesla ramena. Poprvé za poslední dny jsem byla ráda, že toho parchanta vidím.

„Dobré ráno," uchechtl se Aden.

„Kde..." vydralo se z mého proschlého hrdla, ale Aden byl rychlejší.

„Na druhém okraji lesa," přikročil k čoudícímu ohni a začal otáčet mrtvé zaječí tělíčko, až z něj začala ukapávat lahodná šťáva, „prospalas celou cestu. Musel jsem tě tahat na zádech. Můžeš být ráda, že to nebylo daleko a že jsem tě nechal chrápat."

Protáhla jsem se, zatímco jsem se snažila zapomenout na to, co jsem v noci zahlédla. Popravdě, vůbec mi to nešlo. Přízrak, který si ke mě v noci našel cestu, se mi stále zjevoval před očima. Zoufale jsem vydechla v naději, že se mi přestane točit hlava, ve které mi otravně šuměla krev. 

„Nemysli si, že jsem včera byl tak nevšímavý a nevěděl," pokračoval Aden, „že tvá noční procházka nebyla kvůli tomu, že si měla zaplněný močový měchýř."

Vyčítavě jsem na něj pohlédla a na tvářích mi zahrály narudlé barvy. Nic mu do toho nebylo, byla to čistě má věc. Já i on si budeme hledět svého a všichni budeme spokojeni. I přes to se v mé hrudi zrodil pocit, že jsem mu byla vděčná za mou záchranu. Musela jsem vypadat jako vystrašené dítě, které se bálo samo v lese. Pokroucením hlavy jsem ty myšlenky nechala odplout někam daleko.

„Kde jsou ti tři?" pohled mi padl na praskající oheň.

„Šli prohledat okolí," odsekl,„Nikdo z nás neví, jestli se tu nepotuluje někdo, kdo by tu neměl co dělat."