Ledová krev

2. Pokrevní poselství

Vítr si pohrával s mými tmavě hnědými vlasy, když jsem se jednou nohou odvážila vkročit na jednoduchou verandu, na kterou mi bylo povoleno ten den jít. Podlaha byla vykládaná kamením a prostými dřevěnými deskami, které pod mou vahou hladově zaskřípaly. Výhled mi zajistil jen ono ostré bodnutí hluboko v mém nitru. V nitru, které toužilo po svobodě. 

Přešla jsem o kousek dál, opřela se o rám dveří, které propojovaly malou komoru s verandou a znova pohledem spočinula na krajině před sebou. Bylo to zvláštní. Jako bych slyšela zvuk života. Zvuk hovorů nesoucích se z každého směru, zvuk vozů a radostných hlasů z tržnic, smích a pokřikování. Zavrtěla jsem hlavou a sklonila tvář směrem ke studené zemi, na kterou div nespadlo pár zoufalých slz. Když mi pohled na pláně přede mnou padl znovu, nebylo tam nic víc, než smutně vyhlížející a prázdná pustina.

Mé hrdlo zadusilo výkřik a já se prudce, ale opatrně otočila. Nestála jsem však na útulné a bezpečné verandě, která se stávala mým útočištěm. Hleděla jsem do malých oček, které mě pozorovaly se skrytým zájmem. Hnědý orel, jenž přede mnou mával křídly, se vzdálil a začal odlétat pryč.

Zapomněla jsem, jak se dýchá, když jsem ve vzduchu ucítila atmosféru přicházejícího rituálu. Rituálu, kdy budou promrhány další kapky mé krve, která mnou proudí. Blížila se ke mně omamná vůně čehosi, co jsem důvěrně znala jako uspávadlo a vstupenku do říše zapomnění, jíž mi měl být průběh rituálu utajen. V ten moment se mé tělo pohlo. Přede mnou se znova objevovala tvář toho hnědého ptáka, přičemž opět mizela do husté neproniknutelné mlhy. 

„Linnéo," zašeptal mi ženský hlas, který zněl jako píseň, do ucha. 

Natočila jsem se směrem, kde jsem před pár sekundami cítila vůni smrti a nevědomosti. Vůni zapomnění, kterou mě krmili. Nebylo tam nic. Vnitřnosti se mi bolestivě stáhly pod náporem zoufalství, které mnou proudilo jako droga. Strůjce šepotu se vypařil neznámo kam a ve mně by se nikdo nedořezal ani kapky krve. 

„Linnéo."

Vydral se ze mně nelidský křik, když mi do tváře zavál studený vichr a já padla na kolena. Neucítila jsem žádný podklad, který mi by napověděl, že jsem na zemi či podlaze. Padala jsem. Padala jsem a nemohla jsem s tím nic dělat. Začala jsem kolem sebe máchat rukama a zoufale se snažila zachytit čehokoliv, co bylo po ruce. Já ale padala do nejčernější temnoty, která byla schopna pohltit vše, co se nachomýtlo kolem.

Z bolestivého transu způsobeného pádem mě probudil šelest silných křídel. Byla to křídla jakéhosi ptáka. Velkého ptáka. Ptáka, který mi před pár okamžiky věnoval svůj tázavý pohled. Šelest rázem zmizel někam daleko, kde ho pohltila hustá mlha. Opět. Stále jsem padala, ale zvládla jsem zvednout hlavu a pohlédnout před sebe.

 Černá, tázavá očka, vystřídaly oči, které mi byly až příliš povědomé. Oči, které jsem důvěrně znala a zároveň si nemohla vzpomenout na to, kdy jsem do nich už jednou hleděla. Rty ženy přede mnou vyřkly neznámé slova. Slova, která mé uši již jednou zaslechla, ale přesto si je mé srdce nebylo schopno zapamatovat. Nebylo to skutečné.

    ➳   

Ledový pot mi stékal po čele a srdce mi bilo, jako bych právě uběhla několik mil. Byl to jen sen, Linnéo. S hrůzou jsem si rozpomněla na oči ženy, kterou jsem pravidelně vídala ve svých snech tak, jako před okamžikem. Nechápala jsem nic z toho, co se v něm událo. Jako vždy mě nechal sen s pocitem naprostého chladu a zoufalství.

 Dokonce jsem si nedokázala vybavit slova, která mi žena pověděla. Tento sen mě trápil dlouhé roky strávené ve Smrtimoru a já se nedokázala zbavit pocitu, že má hlubší smysl. Možná jsi  prostě až moc přecitlivělá a naivní, pomyslela jsem si. Avšak i  přes uklidňování jsem se pociťovala hlodavý pocit, že ten sen není obyčejný. Škubnutím hlavy jsem to zahnala.