Ledová krev

10. Setkání s ledovými

Oslňuji tě jako sluneční žár...

Následuji tě na každém kroku...

Vidíš mě, ale přesto netušíš, kdo jsem...

  ➵  

Vlna palčivého chladu mě pohladila po páteři a pokračovala až ke kotníkům, kde s palčivým zachvěním zmizela. Zima mnou neotřásla, protože mi prsty umrzaly až ke kostem. Otřásla mnou díky slovům, která dívce vypadla z úst. Musela si ze mě střílet. A že se jí to dařilo.

„Nezmítej se tak," šepot mi propichoval promrzlé ušní bubínky, „Kdo jsi odvážlivče?"

Nemohla jsem zformulovat žádnou smysluplnou odpověď, protože mi její silné paže stále tiskly obličej k zemi. Má ruka zoufale vystřelila vzhůru a začala bouchat do tvrdé země. Nemohla jsem dýchat. Dívka to nejspíše pochytila jako znamení toho, že jsem připravena komunikovat, nebo přinejmenším odpovídat na její otázky.

Stisk povolil a do mých úst konečně vplula vlna čerstvého vzduchu. Lačně jsem ho vdechla. Na zem přede mnou při tom dopadla směsice slin, krve a prachu. Vyčerpaně jsem se postavila a otřela si odřené rty, ze kterých stékaly provázky krve. Poté mou pozornost upoutala celkem nenápadná ženská postava přede mnou.

Kapuce v barvě namodralého ledu se na dopoledním slunci zatřpytila a odkryla mi pohled na úšklebek, který se pod jejím stínem skrýval. Plášť ženy nenesl sebemenší známky po špíně či boji. Byl dokonale čistý a udržovaný. Její rty byly stažené do úzké linky, jako by jí v hlavě probíhal neznámý boj. Boj, který rozhodoval o tom, jestli zůstanu naživu, nebo skončím pohřbená pod rouškou temnoty tohoto lesa.

Uchváceně jsem přejela pohledem po kuši, jenž jí visela na zádech. Otrhaný toulec s šípy byl připevněn hned za ní. Z trapného mlčení mě vytrhlo falešné zakašlání a já si uvědomila, že jsem neodpověděla. V rychlém sletu okolností a pod náporem času mi ze rtů bezmyšlenkovitě unikla slova, kterých jsem později litovala.

„Linnéa," odpověděla jsem stírajíc si čerstvou krev ze spodního rtu, „Linnéa Ward."

Údajná zimní strážkyně se v mžiku narovnala a v jejím postoji se odrazila jakási úcta, jež se projevila i na dívčině světlém obličeji, když si sundala velkou kapuci. Její bledá pleť nenesla stopy po slunci, jako by žila někde, kde nikdy nepoznala jeho záři. Nechápavě jsem na ni civěla, když přede mnou v úctou naplněném gestu poklekla a na rtech se jí zračilo poznání. Z nitra se mi škrábal na povrch smích, ačkoli jsem o něj nestála.

„Omlouvám se ti," špitla omluvně s očima upřenýma do těch mých, „nechtěla jsem ti ublížit."

Všechno to, co se dělo, mi připadalo směšné. Svou důvěru nedaruji jen tak někomu. A už vůbec ne člověku, který na mě hraje nějaké ubohé divadélko. Divadélko, které v mé hlavě tvořilo ještě větší množství otázek, než je zdravé. Má mysl se v otázkách doslova topila a stále nepřišly odpovědi, které by jí dopřály kyslík.

„Nechápu, proč... proč tu ještě stojím živá," ohromení v mém obličeji nahradila čistá a nefalšovaná nedůvěra.

„Musíš jít se mnou."

„Tak počkat," tentokrát si už smích našel cestu na povrch a hlodavě proťal otřesné ticho, „nemyslíš, že bychom to měli vzít hezky popořádku?" Ruce mi vystřelily vpřed v mírovém gestu, jako by dívka byla nájemný vrah a mě před očima plynuly poslední sekundy mého ubohého života, což mohla být sama o sobě pravda.